Not yours

Taria si sadla na chladnú podlahu svojej TARDIS a otvorila k nej manuál, ako vždy, keď ju niečo trápilo. V skutočnosti to vôbec nečítala, len prevracala stránky a rozmýšľala nad niečím úplne iným.
Spomenula si na neho. Ako sa premávali so svojimi miláčikmi po vesmíre a chovali sa bláznivo. Ako Gallifreyskí teenageri. Všetci najlepší z ročníka dostali 20 rokov flákania sa po vesmíre zadarmo. Samozrejme vo dvojiciach, so školskými, alebo starými TARDIS. Ale nie oni. Oni museli byť špeciálni a ukradli si vlastné.
Teda požičali. A nikdy nevrátili.
Problém je, že to nebolo 20 rokov. Je to už takmer 2000 rokov.
Pretože sa navzájom stratili. Omylom, ale áno.
A teraz.. je to dvetisíc rokov. Určite má niekoho iného na cestovanie časom.
To len ona po nociach plače a cez deň nehybne sleduje planéty a ako ich on zachraňuje. Nikdy ho nestihne včas. Vždy ho pozoruje na skeneri. Vždy je s ním iná tvár. Toľko bozkov, čo už videla, toľko ľudí, čo sa doňho zamilovalo, toľko ľudí, čo ho má rado, a toľko ľudí, ktorí ho nenávidia.
A to si myslela, že ju konečne niekto pochopil. Ona, ako večný mizantrop a hanblivka, sa zapáčila čarovnému chlapcovi.
Kedysi bol len jej.
Teraz obe jeho srdcia patria niekomu inému. Ani si nespomenie.
S buchotom nahnevane zavrela knihu a hodila ju do kúta. TARDIS nahnevane zavrčala motormi.
Jemne ju pohladila po konzole.
"Prepáč."
Prešla do záhrady plnej Gallifreyských kvetov. Ako veľmi svoju TARDIS milovala.
Sadla si na húpačku zhotovenú z lian. Po tvári jej znovu stiekla slza. Prečo nedokáže zabudnúť na niekoho, kto na ňu zabudol už dávno? Prečo sa kvôli nemu trápi každý deň?

Prehodila si svoje dlhé čierne vlnkaté vlasy na druhú stranu a upravila korunu z kvetov. Jeden vytiahla a pohrávala sa s ním. Odraz margaréty sa odrážal v jej sivozelených očiach. cez slzy sa pousmiala.

Odrazu sa TARDIS začala vzpierať. Odolávala niečomu silnejšiemu. Taria sa vyšvihla z hojdačky a utekala naspäť do strojovne. TARDIS hlasno stenala.
"Čo sa tu deje?" pozerala na skener a nemohla uveriť vlastným očiam. Znovu jej slzy začali stekať po tvári.
Nie, to nemôže byť pravda..

Zrazu sa ocitla namiesto svojej zelenej a útulnej TARDIS v chladnej, striebornej, s okrúhlymi vecami na stenách. Pri konzole sedel muž v cylindri s okuliarmi na nose, zabratý do nejakej knihy. Otvorila ústa, že niečo povie, ale zrazu to nedokázala.
Počkala, kým si on všimne ju.
Muž prevrátil stranu a zdvihol oči k nej. Zasekol sa v polovici obracania strany a prudko sa zdvihol.
Nahnevaným krokom prišiel až k nej a premeral si ju.
"Ako si sa sem dostala?!" stisol pery a pohliadol jej do očí. Taria v nich mala opäť slzy.
"Samozrejme, že si nepamätáš.." zamrmlala viac pre seba, ako pre neho.
"Doctor.." zašepkala.
Mužovi sa vyjasnili vrásky na tvári a dal si dole cylinder s okuliarmi.
No stále ju nespoznával.
"Pozeráš sa na mňa. Ale nevidíš ma." pokývala jemne hlavou a tvár si prikryla dlaňou. Nahlas vzlykla. Bolo jej toto treba?
Doctor jej nahle odložil ruku z tváre a stisol ju.
"Taria.." zašepkal dojato.
Taria sa jemne usmiala. Pevne ho objala.
"Stratil som ťa." zašepkal Doctor jemne na jej krk.
"Ja viem. Ale to bolo dávno."
"Veď práve." stisol pery.
"Zabudol si na mňa." zavrela oči Taria a pomaly povolila objatie.
Doctor ju chytil za plecia.
"Neprešiel jeden deň bez toho, aby som si nespomenul." pokrútil hlavou.
"Pravidlo číslo jedna, Doctor. Už si nepamätáš, kto ti ho povedal?" nadvihla obočie.
Intenzívne krútil hlavou.
"Prestaň."
"Nie. Samozrejme si na mňa myslel pri Rose. Myslel si na mňa pri Madame de Pompadeur a myslíš na mňa pokaždé pri River, že?" zlomil sa jej hlas. Vymanila sa z jeho rúk a odstúpila dozadu.
"Taria.." šokovane odvetil.
"Dvetisíc rokov som ťa sledovala. Nespomenul si si ani raz.."
"To nie je pravda!" nahneval sa Doctor.
"Mám dve srdcia, pamätáš?" dodal.
"Pravidlá Pánov času vravia, že dve srdcia nemáme preto, aby sme mohli milovať viac žien naraz v zmysle naozaj milovať, pretože naozaj ľúbiš len jednu. A ty dobre vieš, čo je v sľube Pána času." pripomenula mu. Nie nadarmo bol on až druhý najlepší z triedy.
"Taria.."
Pohliadla mu do jeho zelených očí. Pohľad jej skĺzol na motýlika a jemne sa usmiala. Sklopila oči k zemi. Doctor spravil krok k nej a dvomi prstami jej nadvihol bradu.
"Taria." povedal vážnejšie a zachytil jej pohľad.
Zavrela oči, ako znovu počula svoje meno z jeho úst. Doctor prišiel ešte bližšie a zotrel jej stekajúcu slzu z líca.
Pritisol svoje pery na jej a pobozkal ju. Taria mu chvíľu opätovala bozk, no potom sa mu náhle otočila chrbtom.
"Budeš cestovať so mnou?" počula Doctora zozadu. Skrčila sa.
Áno, áno, áno, tisíckrát.
"Nie." pokrútila hlavou a otočila sa späť. Doctorovi vyrazilo dych, pretože samozrejme čakal kladnú odpoveď.
"Ale.." začal, no Taria ho prerušila.
"Nie."
Pristúpila naspäť k nemu a položila svoju ruku tak, aby sa dotýkala oboch jeho sŕdc.
"Už tam pre mňa totiž nie je miesto." zašepkala. Náhle zmizla TARDIS aj s Doctorom a ocitla sa naspäť v záhrade vo svojej TARDIS. Kľakla si na kolená. Biele šaty mala celé od trávy a od hliny, ale to nebolo to hlavné.
Zlomila sa v slzách, ako padla na zem. Vtom pocítila vo svojom tele záchvev horúčavy a cítila v ňom každú bunku. Počúvala svoje bijúce srdcia.
Pozrela na svoje ruky. Začal z nich vychádzať zlatistý prášok, takmer ako plameň, ktorý sa šíril po celom jej tele. Bolelo to. Vždy to bolí.
No tentokrát viac.
Vtedy jej došlo, prečo regeneruje.
"Ach, Doctor.." nahlas prehltla.
"Dokázal si zlomiť obe srdcia naraz."

Forward momentum (2/2)

Vyzerala byť prekvapená tou otázkou. “Bola som trochu zaneprázdnená fotením tých fotiek. A okrem toho, máme dosť spoločných fotiek aj takto. ”

Vedel, že Daisy takmer vyletela z kože, keď uvidela záber jeho ako šepká Karen niečo do ucha a drží ju neuveriteľne blízko. Tá konkrétna fotka bola začiatok konca—aj jeho vzťahu aj neustáleho popierania pokiaľ išlo o jeho záujem o jednu konkrétnu ryšavú dievčinu. Tá fotka – a aj skrytý význam koláže (podľa neho), ktorú držal v rukách—k nemu nehovoril tisícimi slovami, ale kričal tromi: Matt miluje Karen.

Stál na mostíku neistoty a neopätovanosti, ale je čas skočiť.

Zhlboka sa nadýchol a podal jej naspäť rám, ale stále držal jej prsty.
“Nemôžem to prijať. Nie v takom stave v akom to je.“

Karen sa zaksichtila. “Vieš ako dlho mi trvalo dať tú debilnú vec dohromady?“

Predstiera nonšalantné kývnutie plecom, aj keď jeho srdce bije trikrát tak ako obyčajne. “Hej, sú to moje narodeniny. Nie je nejaké pravidlo, že na moje narodeniny máš robiť, čo ti poviem?”

Karen sa nahlas smeje. “Snívaj ďalej.”

Matt sa len tak ľahko nevzdáva. Pozrie na foťák na stole, ktorý plánovala Karen vziať domov po tom, ako mu dá darček.
“Zaberie to dve sekundy, Kaz. No tak.” Snaží sa urobiť psie oči. “Pre mňa?”

Ona pretočí očami, ale načiahne sa a zoberie tašku.
“Fungovalo to vôbec niekedy pre teba?”

On si nemôže odpustiť víťazoslávny úškrn, zatiaľ čo ona zapne fotoaparát a hrá sa s časovačom.
“Proste to urob..”

Jej druhé zagúľanie očami bolo epické, ale napriek tomu sa pripojila k nemu a sadla si na gauč, ako časovač začal odpočítavať, hovoriac, „Trikrát to krátko zapípa a potom ešte raz dlho, ako to bude robiť fotku.“
So zámienkou aby boli obidvaja v zábere sa on priblíži nebezpečne blízko a zavesí si ruku okolo jej ramien.

Keď začuje konečný tón, dotkne sa jej líca a otočí jej hlavu k tej jeho tvárou v tvár.

Ich pery sa stretnú ako uzávierka urobí snímku.


Keď otvorí oči, ona sa naňho díva s tisícimi rozličnými otázkami v jej očiach. On má však odpoveď len na jednu: Bol čas.
Zastrčí jej pramienok vlasov za ucho a potom ju ledabolo pohladí na krku odhrnutím ďalšieho prameňa vlasov.
“Oficiálne moje najlepšie narodeniny.”

Ona sa bez dychu zasmeje. “Páči sa ti tvoj darček teraz?”

Stále ju však nenecháva vyhrať.
“Ten alkohol by ešte stále celkom bodol.”

Keď na druhý deň vojde do prívesu, obraz sa pyšne skvie na stene, a on ju pobozká znova, keď ona zavesí prvý výtlačok ich fotky do rohu.

Forward Momentum (1/2)

Taaakže, áno, rozhodla som sa prekladať smillan fanfictons, ako som sa rozhodla, že ich budem aj písať. Vždy však napíšem ktoré sú moje a ktoré nie. :)

Zdroj:http://mattkaren.livejournal.com/31243.html?thread=137995#t137995




Hovorí sa, že fotka je viac ako tisíc slov.

Matt si zjavne nie je taký istý, pretože ako sa tak díva na usporiadané fotografie pred sebou, zostal bez jediného slova.

Nervózny pohyb ho vráti späť do reality, a on zdvihne oči a pozrie na vrtiacu sa nervóznu dievčinu sediacu oproti nemu, najrozporuplnejšieho človeka akého pozná.

Uvoľní atmosféru, ale aj jeho srdce, tým ako neisto znie.
"Super, budúci rok ti radšej kúpim len alkohol."
On sa snaží spamätať z omámenia, do ktorého ho postavila ona, malo by to byť ľahšie než toto, často je predsa nútený dostať sa na povrch z toho jazera myšlienok na ňu.

“Kaz, ja…”

Strápnený výraz jej prejde po tvári a načiahne sa za darčekom, ale namiesto chytenia rámu, on sa uistí že sa spoja jeho prsty s jej. “Karen,“ povie, a ona, ako počuje svoje meno, zastaví ruku v pohybe. Matt pozrie dole na kúsok neba, ktorý mu dal jeho ohnivý anjel, a potom späť na ňu.

“Je to úžasné. Ty si úžasná.”

Je to niečo, čo povedal Doctor Amy, ale tiež niečo čo sa Matt bál vypustiť z úst, pretože vedel, že tá fráza je ako vietor, ktorý dáva moc listom padať zo stromu, a pravda, ktorá sa dlho tají, vyjde na povrch veľmi rýchlo potom, s hrozbou utopiť ich oboch.

Ale ako sa tak teraz na ňu pozerá, topí sa v jej neistote. A odkedy on prevzal rolu jej ochrancu, keď sa ona nedívala, musel ju buď zachrániť, alebo uskočiť preč. Opäť jej stisol ruku. "To je to, prečo si so sebou nosila foťák celý predošlý mesiac? Dávala si toto do kopy?
Ona prikývne, konečne trochu uvoľnene. “Najprv som chcela urobiť 365 dní v roku, každý deň fotku, ale,” na jej tvári sa začínal usadzovať obrovský úškrn, ako sa postupne uvoľňovala z tej neistoty, keď mu dala do ruky zabalený jeho narodeninový darček, “Musím s tebou tráviť 9 mesiacov v roku. Ďalšie tri by boli pre mňa hazardovaním so životom."

Odpoveď je ľahká;aspoň vyzerá, ako aj všetko keď príde rad na ňu. “Mala by si byť zvyknutá na hazardovanie so životom, pracuješ so mnou každý deň."

Temná neistota je ľahko vymenená za jej jasný úsmev.

"To je až príliš pravdivé."

Ich ruky sa spoja ako si on zoberie drink z rámu v jeho lone, ale po prvýkrát nie je kompletne nehybný z intímneho dotyku. Namiesto toho sa pozrie na čierno-bielu koláž fotiek a premýšľa ako kedy mohol prežiť dvadsať sedem rokov bez nej.

Koláž fotiek -- fotka z profilu, ako pobehuje okolo konzoly TARDIS, ako sa skláňa nad konzolou, na hlave okuliare a premýšľa, fotka ako kľačí vedľa dieťaťa jedného z jeho kolegovv zákulisí, ako veľmi nadšene hrá futbal, ako sa na niečom smeje (alebo niekom), bez kamery, na jednom z interview, on a jeho rodičia, ako sedí v režisérovej kancelárii pijúc čaj, on a Adam prechádzajúci sa na pobreží v Chorvátsku, naspäť pred kamerou ako diskutuje s režisérom o nasledujúcej scéne, on v detskej nemocnici rozprávajúci sa s pacientkou a ako ju učí hrať na gitaru, on a Caitlin v kostýmoch ako sa rozprávajú o feze, ktorý má mať na hlave-- je to jeho život skrz jej oči, len s jednou dosť závažnou chybou.



Pozrie sa naspäť na ňu. “Prečo nie si ani na jednej?”







Fíha, to teda trvalo. :D Dajte mi vedieť, kde robím chyby, robím ro prvýkrát, takže ak sa vám niečo nezdá, kritika je vítaná. Taktiež, ak chcete aj druhú časť, napíšte mi do komentárov. Snáď sa páči :)

Escape and RUN!!

„Jsi Clara Oswald?!“ naléhal člověk který byl skryt ve stínech. Trhla jsem sebou a otevřela oči. Zamrkala jsem protože jsem viděla vše trochu rozmazaně. Nejspíš sem byla v nějakém opuštěném skladišti. Pár metrů ode mě bylo pár dřevěných krabic naskládaných na sobě. Zdi popraskané. Došlo mi že tady se asi pomoci nedovolám. Trhla jsem sebou ještě jednou. Na zápěstí jsem ucítila štiplavou bolest. Byla jsem přivázaná. Kůže okolo pout už byla tak podrážděná že jsem už i cítila jak mi teče krev. Musela jsem tu být hodně dlouho. Zkusila jsem nohy. Držely u sebe a okolo nich byl uvázán další řetěz. Můj únosce byl pečlivý.

„Mám zopakovat otázku?!“ zeptal se muž který nechtěl odhalit svou tvář. Mlčela jsem. Nemohla jsem si vzpomenout jak jsem se sem dostala. Zavřela jsem oči a soustředila se na své poslední vzpomínky. Vše jsem měla rozmazané a vybavovaly se mi jen útržky rozhovorů. Poslední co si vybavuji je to jak jsem křičela. Pak si vybavuji ostrou bolest na zátylku a pád na zem.

„Nic si nepamatuješ?“ zeptal se znovu. Myslím že tenhle člověk se jen tak nezná. A chce odpovědi. Ale pokuď chce odpovědi bude je muset za něco vyměnit.

Zavrtěla jsem hlavou jako že si nic nepamatuji. Což byla i pravda.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se tiše. Zvuk mého hlasu jako by mi uvízl v hrdle.

„To není podstatné…co si pamatuješ?! Víš kdo je Doktor?! Víš kde je?!“

„Doktor?“ zopakovala jsem. Bylo mi to neuvěřitelně povědomé…

Jenom, jsem si nemohla vzpomenout.

Muž vystoupil ze stínů. V jeho hnědých očích měl vztek a zlobu. Začal mne obklopovat strach. Věděla jsem že musím utéct.

Uteč a to hned.

Ucítila jsem prudkou bolest na tváři. Dotyčný mi dal facku. Musela jsem se předklonit a zadržet slzy.

Kde to sakra jsem a jak se odsud dostanu?!

Sepjala jsem ruce v pěst a opět se rovně narovnala.

„Kdo jste vy?“

Musím se dozvědět jak jsem se sem dostala.

„Důležitější je spíš kdo jsi ty“

„Měla by oběť znát svého únosce nebo únosce svou oběť?“ Odvětila jsem rázně. Chci odpovědi.

„Ale já už vím kdo jsi. Jsi Doktorova společnice“

„Prosím?“ Nechápala jsem ale pokračovala jsem dál „Já žádného Doktora neznám…jenom svého Doktora Browna…je to můj psychiatr. Když mi umřela matka. Navštěvovala jsem ho každý den. Žádného jiného Doktora neznám“ dokončila jsem , nadechla se a zaškubala sebou aby řetězy konečně povolily. Beznadějně. Akorát se mi zdálo že se spíš víc semkly kolem mého zápěstí.

„Doktor je pán času“ začal muž svým příjemným hlasem. Ale cítila jsem z něj zlost. Začal kolem mne chodit a opisoval dokonalý kruh. Každý jeho krok, každé přiražení podrážky na podlahu bylo slyšet po celé místnosti.

„Pán času? Nejste padlý na hlavu? Já na tohle nevěřím…okamžitě mne pusťte!“

„Ano! Pusťte ji! Jak řekla“

V místnosti se objevil další hlas. Nepoznala jsem ho ale byl mi podezřele povědomí. Hledala jsem nějakou postavu. Ale ozvěna tu byla tak velká že se s těží dalo poznat odkud hlas přichází.

„Pomozte mi! Ať jste kdokoli. Prosím pomoc!“ začala jsem ječet protože jsem věděla že tohle je má jediná naděje. Na přežití. Polkla jsem a zhluboka se nadechla abych mohla znovu křičet. Hlava mně bolela a zápěstí pálilo. Opět ostrá bolest na zátylku. Myslela jsem že semi hlava rozletí na dvě poloviny. Párkrát jsem zamrkala…

Probudila jsem se ve své posteli. Okamžitě se zvedla a snažila se vzpamatovat z téhle noční můry. Ostrá bolest mi prolétla hlavou a já věděla že to noční můra nebyla. Koukla jsem se na své zápěstí. Bylo pohmožděné ale krev už netekla. Promnula jsem si ruce. Potřebovala jsem vědět že je to opravdové. Bolest v zápěstí mi to potvrdila. Vstala jsem a šla se kouknout do zrcadla.

Řasenka nechutně rozmazaná kolem očí.

Asi jsem brečela…

Pár modřin, škrábanců ale žádná zlomenina nebo tak.
Uslyšela jsem ostrý zvuk porcelánu a věděla jsem že dole někdo snídá a zrovna dává talířky do myčky.  Zhluboka jsem se nadechla.

„Těžká noc?“

Vylekaně jsem sebou trhla. Byl to ten samý hlas který se objevil ve skladišti. Muž. Před očima mi projel obrázek modré budky.  Obrázek o její velikosti. Obrázek všeho co se v ní skrývá. Vzpomínky. Mé vzpomínky. A já je chci zpět.

Dvakrát jsem zamrkala.

„To skladiště…“ zašeptala sem a zadržovala slzy „co se tam stalo?“

„Unesli tě přímo z TARDIS“

Tardis? Modrá budka? Doktor? Trenzalore?

Padám žlutým světlem a vidím všechny vzpomínky Doktora. Skočila jsem do Trenzaloru a pak jsem viděla už jen záblesky mých vzpomínek. Vstoupila jsem do jeho časové linie…a přežila jsem.

Sedla jsem si na postel.

„Ty si to nepamatuješ že ne?“ pokračoval po chvíli když jsem neodpovídala.

Marně si vybavuju ty ruce které mne táhly úzkou neosvětlenou chodbou.

„Tvá mysl na to nejspíše chtěla zapomenout…bude lepší nesnažit se si vzpomenout…ve tvém mozku máš teď zeď. A za ní jsou všechny tvé vzpomínky. Tvá mysl je před tebou uzamkla. Občas je lepší si nic nepamatovat“ řekl a pohladil mne po tváři.

Doktor…

Muž který mi už tolikrát zachránil život…a vždycky se pro mne vrátil. Vždycky mě zachrání…

Zavřela jsem oči a snažila se rozvzpomenout…Ale nešlo to…

"Like an Ex?" "Yes. An Ex."

"Doctor! Čo tu robíš? Ako si sa sem dostal? Nemáš tu čo robiť! Preboha, čo sa stalo?" River sa prekvapene zdvihla zo stoličky a postavila sa rovno pred usmievajúceho sa Doctora. Niečo však nebolo správne. Z očí sa mu valili potoky sĺz. River ho chytila za ruku.
 "Hovor.." naznačila ústami.
"Nie je čo..." povedal potichu a silne ju stisol vo svojom náručí.
"Doctor.." River zašepkala.
Vtom jej to došlo.To ako sa správa, prečo plače. Doctor sa s ňou prišiel rozlúčiť. To znamená, že buď skoro zomrie, alebo si to myslí. Obidvoje je vlastne to isté.
"Kedy?" pozrela naňho.
"Na tom nezáleží." pokrútil hlavou. Pohladil ju po líci a pomaly ju pobozkal. River pocítila jeho slané bozky na svojich perách a slzy sa jej hrnuli do očí. Vedela, že Doctor zomrie. Vedela o tom, že už mu nezostávajú regenerácie. Vedela všetko. Aj to, že aj muži ako on musia zomrieť. Pritisla sa mu na hruď.
"Koľko tu so mnou môžeš ešte byť?"
Doctor sa zasmial a zotrel si slzy z očí.
"To je to profesorka Songová. Budem s tebou.." nahol sa a zašepkal jej do ucha "už navždy."
River sa prekvapene dotkla Doctorových rúk. Potom jej Doctor zobral obidve ruky a pritisol ich na dvoje srdcia.

Ani jedno už nebilo.

Doctor sa nechystal zomrieť. Doctor prišiel za ňou.

Doctor..

Už JE mŕtvy.

Doctor ešte raz pobozkal River, no skôr než mu to ona mohla opätovať..
Rozplynul sa vo vzduchu.






Takže, týmto sa opravedlňujem za moju dllllhú neaktivitu, aj za toto. Je to krátke a sama neviem čo to je...proste si to nejako vysvetlite..
Ale chcela by som možno znovu začať prispievať na blog častejšie, ešte kým sú prázdniny. Aj keď nemám moc veľa nápadov a aj toto je len,... neviem..takže to je asi všetko. Ak ste si všimli, dole pod príspevkom sa dá príbeh ohodnotiť, tak neváhajte, nič vás to stáť nebude. Komentovať môžete ak máte na gmaili účet, čo si myslím že podstatná väčšina má. Pokiaľ by ste nám chceli niečo povedať, prípadne vedieť o novinkách na blogu a iné veci, vždy nás nájdete na našej facebookovej stránke. Pekný zvyšok večera :))

I find you!

Do očí mi nepříjemně svítilo slunce takže jsem neviděla ani kam jdu. Ale touhle cestou jsem procházela už po několikáté a térén jsem měla otestovaný. Ladně jsem přeskočila potok a odbočila na cestu k lesu. Sluneční záře ze mě pomalu opadávala a já už dokázala v dáli rozeznat stroj času.
"Tardis..." vydechla jsem a přibližovala se lesním terénem přímo k ní. Obešla jsem hromadu posekaných stromů kvůli kterým to v téhle oblasti úžasně vonělo dřevem a smůlou. Vyhodila jsem mentolovou žvejkačku kterou jsem žvýkala. Teď už jsem stála tváří v tvář modré budce. Věděla jsem moc dobře co je uvnitř. Sladká, neviná , obyčejná modrá budka. Ale vevnitř je jiná. Je nekonečná...
Vztáhla jsem ruku a třikrát jemně zaklepala. I když jsem se snažila co nejjemněji tak dřevo dunělo. Nevím proč to vlastně dělám. Mám u tohohle i smíšené pocity.

Jmenuji se Bella Greyová. Tenhle sen navštěvuji každý den. Není to skutečné. Je to jen změť mých představ a pocitů. Vždycky jsem toužila po něčem extra. A tady to mám. Můj malý stroj času.

Otočila jsem klíčem v zámku a otevřela jsem dveře...trochu při otevření zavrzaly. Ale mně ten zvuk akorát připomněl že tady jsem vítána. Že někdo chce abych vstoupila.

Otevřela jsem oči. Na obličeji jsem cítila chladný pot. Všude okolo mě byla tma. Přetočila jsem se na pravý bok ale věděla jsem že už neusnu. Věděla jsem že se chci do toho snu vrátit. Odhodila jsem ze sebe peřinu a vsoukala se do džínů které jsem měla přehozené přez židli. Vzala jsem si ze šuplíku baterku a potichu otevřela okno. Pokoj mám v přízemí takže jsem prostě vyskočila. Křupání větviček snad rodiče nevzbudí...

To místo...kde má být TARDIS je asi půl kilometru od mého domova...

Prošla jsem pár ulicemi a pak zahnula po cestě k lesu. Místo slunce mi na cestu svítil měsíc. Byl úplněk . Musela jsem se na chvíli zastavit a na tu nádheru se podívat. Ty hvězdy, mléčná dráha, velký vůz...ale...
Co je tohle?
Na obloze nade mnou něco blikalo. Letadlo to nebylo. To bych poznala. Přibližovalo se to...
Snižovalo to rychlost a padalo to k zemi...a byla to...byla to TARDIS.
Musela jsem se skrčit aby mě nesmetla. Proletěla nade mnou a přistála o kousek dál. Zvedla jsem se a mněla jsem srdce až v krku.
Pořádný adrenalin...to je moje!
Sen se mi vyplnil. Tomu bych nikdy nevěřila. Třeba bych ten sen teď mohla dokončit v realitě. Otevřít konečně modré dveře a  nakouknout dovnitř. Chci vidět celý čas a prostor. Baterku jsem zastrčila za džíny a utíkala k TARDIS. Přede dveřmi jsem se zastavila.
Něco je tu špatně...
Opravdu, něco tu nebylo v pořádku. Zmocnila se mě panika.
Nemám klíč!
Když v tom mě něco začalo pálit v kapse. Vytáhla jsem to. Svítilo to světle modrou září. Byl to klíč. Bez váhání jsem ho zasunula do zámku a vydechla.
Co mě tam asi čeká? pomyslela jsem si a otevřela dveře...

PondEra

FRENUIE by: #M

-Upozornění: nedává to moc smysl. Psala jsem to v noci a úplně bezmyšlenkovitě. Ale tak snad se to bude líbit...

Řekni jí…Tohle je příběh Amelie Pondové…a takhle končí.

Dopsala jsem poslední slova do knížky která měla předat tenhle vzkaz Doktorovi. Cítila jsem v mých očí slzy. Jak se vytlačuj ven.  Nedokázala jsem to zastavit.  Koukala jsem se na poslední stranu knihy která byla poslední vzpomínka na něj . Jediné co mě od něj dělilo. Ten příběh , ta událost která byla obsažena v této knize která ležela přede mnou.  Seděla jsem nad tou knihou hodně dlouho dokuď nepřišla moje dcera River.

A: „Hodně štěstí“ řekla jsem a zvedla se ze židle.

R: „Jsi v pořádku Amy?“ řekla River a poznala že něco není v pořádku.

A: „Ale nic…jenom…vzpomínky“  řekla jsem a utřela si uslzené oči.  V tu chvíli do pokoje přišel Rory. Přišel ke mně a propletl se mnou prsty. Oba jsme se teď koukali na River.

Rory: „Přijedeš nás ještě někdy navštívit?“  zeptal se Rory a River se zatvářila…jak to říct…škodolibě.

River: „Neboj se tati…ještě se setkáme…v Frenuii je možné všechno“  dořekla River, naťukala pár čísel do svého teleportu a v záblesku modrého světla se vypařila pryč.

Rory: „Ve Frenuii?“ zopakoval Rory a ani já nevěděla co to znamená. Oba jsme po tom začali pátrat. Ptali se sousedů, chodili do knihovny a hledali každou zmínku o tom podivném slově. Za každou cenu jsme to museli zjistit co možná nejdřív. Už jsem si zvykla na život bez Doktora. Byl to obyčejný život. Ale ani mně a Rorymu obyčejný život nevyhovoval. Potřebovali jsme do života nějakou náplň. Něco co by mu znova vrátilo tu správnou tvář.

Frenuie…Frenuie…

Pořád jsem opakovala tato slova a chodila po místnosti. Najednou jsem dole v kuchyni uslyšela hlasy. Rory už se nejspíše mezitím vrátil ale kdo byl ten druhý hlas?

Sešla jsem dolů se podívat. Byla to River. Koukla jsem se jí do očí a vypadala ztrápeně. Ještě nikdy nevypadala hůř.

A: „River co se děje? Stalo se něco Doktorovi?“

R: „Ne vůbec nic…všechno je v pořádku“

Jistě že já a Rory jsme věděli že něco určitě v pořádku není.  Ale nehodlali jsme to řešit. Jistě by nám zase odpověděla jenom „spoilery“ a úplně by nás odpálkovala.

A: „River?“

R: „Ano Amy?“

A: „Co je to ta Frenuie?“  zeptala jsem se a River svraštila obočí. Koukla na stroj času který měla na levém zápěstí.

R: „Ale to už je hodin…vlastně jsem si jenom přišla pro tu knížku co jsem tu minule nechala“ zvedla se od stolu a šla k nám do ložnice. Mezitím jsme si s Rorym vyměňovali nechápavé pohledy a jeden druhému jsme pantomimicky naznačovali ať teda něco řekne. River se vrátila zpět do místnosti a na nás oba se nechápavě koukla.

River : „Již brzy se zase uvidíme…“ řekla a opět byla v záblesku pryč.

Nevěděli jsme co říct. Do večera jsme nepromluvili skoro jediné slovo. Oba nás zaráželo chování naší dcery. Ona něco tuší. Ona ví že něco přijde…ale co?

R: „Jdeš si už lehnout?“ řekl Rory který vykoukl zpoza dveří a já jenom kývla. Zavřela jsem knížku kterou jsem měla na psacím stole a šla za ním.

Ulehla jsem do postele a zakryla se peřinou.

R: „Au“ řekl Rory když dolehl na polštář pod ním. Okamžitě se napřímil a koukl se co pod tím polštářem je. Byl to malý pytlíček s nějakým podivným zápachem a nejspíše s nějakýma bylinkama uvnitř.

A: „Podívej…je tam něco napsané“ řekla jsem a otočila mu pytlíček v ruce.

R: „Ahoj“

A: „Cože?“ odpověděla jsem nechápavě.

R: „Je tam napsané „ahoj“ “ dopověděl Rory a já se okamžitě podívala pod svůj polštář. Taky tam byl pytlíček s nějakými podivnými bylinkami uvnitř. Otočila jsem ho v ruce a pečlivě si přečetla nápis na pytlíčku.

R/A: „Ahoj zlato“ řekli jsme oba najednou a svět kolem nás se začal točit a houpat. Oba jsme zůstali na posteli a čekali co se bude dít dál. Drželi jsme se postele zuby, nehty ale myslím že to ani nebylo potřeba.  Najednou jsme byli na louce plné květů podruhé zas na nějakém polorozpadlém hradě. Jako bychom padali v nějaké díře času a objevovali se na místech které jsme ještě nikdy neviděli. Najednou jsme se zastavili. Byli jsme v kruhové místnosti. Nikde nic. Jenom my dva. Stáli jsme na zemi. Už jsme ani neměli věci na spaní. Nýbrž oblečení na svatbu.

A: „Co se to děje?“ řekla jsem nechápavě a rozhlížela se kolem sebe.

R: „Proč se ptáš mě?“ řekl Rory.

„Ano správná otázka…proč se ptáš něj?“ řekl hlas za námi. Okamžitě jsem ho poznala. Otočila jsem se a spatřila muže o němž jsem snívala. Na kterého jsem čekala 12 let.

A: „Doktore!!“ zařvala jsem a běžela ho obejmout. Ale však když jsem se ho chtěla dotknout rozplynul se.

D: „Nenene…nesahat…je to jen hologram…i vy jste jen hologram“ řekl chytře a rozhlížel se po okolí.

R: „Tak kde teda jsme?“ řekl nechápavě Rory a přešlapoval na místě.

D: „Přesně tam kde jste byli…pouze spíte…River vám do těch pytlíčků dala speciální bylinu jménem Filoderfit aby vás uspal a vy jste se mohli přesunout sem…ah chytré děvče“ dořekl a narovnal si svého červeného motýlka.

A: „Pořád jsi ale neřekl kde jsme…“

D: „Toto…je milá Pondová…FRENURIE“  začal obcházet kruhovou místnost.

„Místo snů..místo kde se všechny tvoje touhy stanou skutečností…třeba já jsem vždycky chtěl umět řídit motorku a hle“ ukázal na prázdný prosto před sebou. Najednou z ničeho nic sem přijela motorka kterou ovšem nikdo neřídil. Prostě přijela sama z prázdna.  Nechápavě jsem vykulila oči. Věděla jsem co si budu přát. Urputně jsem myslela na tu modrou budku. Doktor nejspíše odhalil mé myšlenky.

D: „Tardis sem přenést nejde“ nervózně  se podíval do země a přešlapoval na místě.

A: „Uvidíme tě ještě někdy?“ koukla jsem na něj a viděla v jeho očích slzy. Najednou se všechno rozplynulo. Jako mlha…

„NE!!“ začla jsem křičet ale to už jsme byli s Rorym u sebe doma. Křičela jsem do polštáře a hlasitě brečela. Tohle jsem v sobě dusila už hodně dlouho…

The day we went to Trenzalore :))

Jasně že to znáte :) je to kousek z dílu - The Name Of the Doctor :) ale stejně jsem si to musela zkusit napsat :) je to spíše z pohledu Clary :) snad se vám to bude líbit:)

THE DAY WE WENT TO TRENZALORE

„A vlastně víš co?..Běž,utíkej chytráčku…a nezapoměň na mě,“ řekla jsem a skočila do toho prapodivného světla před sebou. Ještě jsem slyšela jeho hlas, jak křičí mé jméno. Ale to už teď není podstatné.

Nevím, kde to jsem … vím jenom že utíkám

 říkala jsem si a padala světlem, které bylo všude kolem mě. 

Je to jako bych žila tisíc životů na tisíce místech

říkala jsem si a pořád padala. Vlasy mi vlály a já to nedokázala zastavit. Chtěla jsem to už ukončit. Najednou jsem byla v lodi. Vesmírné lodi. Nikdy před tím jsem tam nebyla. Vlastně byla…ale ty vzpomínky nejsou mé.

Narodím se , žiji, zemřu

Najednou jsem stála u velkého okna a koukala na planetu pod sebou. Měla jsem strach. Ale to taky nebyla má vzpomínka. Já tam nebyla….byla to jenom moje kopie.

A pokaždé je tam doktor. Pokaždé běžím abych ho zachránila. Znovu, znovu a znovu.

„Doktore!“ křičím na postavu před sebou. Ale nedokážu to ovlivnit.  Zase jsem někde jinde a běžím. Běžím a pokaždé křičím Doktorovo jméno. Mám vzpomínky, ale nejsou mé. Pamatuju si to do detailu, ale nebyla jsem tam. Nebyla jsem to já.

Jenom málo kdy mě slyší …

Před mýma očima se zablesklo a já byla kdesi ve středověku. Měla na sobě rudé šaty a stála kdesi v uličce. Všude byl sníh a přede mnou stála osoba s velkým kloboukem. Bylo to až komické.

„Hey,“ křikla jsem na něj. Ale opět jsem to nebyla já. Neměla jsem v úmyslu to říct. Ale stejně jsem to řekla.

Ale vždycky jsem tam byla ...

„Doktore?“ řekla jsem a popošla dopředu. Byla jsem zase někde jinde. Bylo to jako rychlé přemístění z místa na místo.

„Ano? Kdo to byl? Co chcete?“ řekl jakýsi postarší pán, který tam zjevně neměl co dělat. A já taky ne.

Už od první chvíle…

„Promiňte …,“ vypadlo z mých úst. „Ale chystáte se udělat velikou chybu,“ dořekla jsem a muž se zatvářil nechápavě.

„Neberte si tuhle ... ale tuhle,“ opřela jsem se o jakousi věc. Ani jsem nevěděla, co to bylo.

„Navigace je rozbitá, ale o to větší zábava“ řekla jsem a povzbudivě se usmála.

Od té doby co začal utkat on…

Opět jsem otevřela  oči. Všude bylo žluté až hnědé pronikavé světlo. Byla jsem uprostřed toho všeho a padala nevědouc,  kam vlastně mířím.

Nevím, kde to jsem ...

Začala jsem znovu opakovat tato slova.

Nevím, kam jdu ani kde jsem byla … narodila jsem se proto, abych zachránila Doktora . .ale Doktor je zachráněn ... jsem nemožná dívka … a můj příběh ... je u konce.

Dořekla jsem a dopadla.

Just a dream yeah?

Opäť Amy. Asi to bude trošičku zmätené, ale snáď ma pochopíte. Je to dosť krátke.. ospravedlňujem sa.

Moje meno je Amélia Pondová. Keď som mala sedem rokov, mala som imaginárneho priateľa. Včera bola noc pred mojou svadbou. A môj imaginárny priateľ sa vrátil.
Alebo som si to aspoň doteraz myslela.

***

"Nikdy už ťa nebudem môcť vidieť." hovoril Doctor pomaly a vystrašene.
"Budem v poriadku. Budem s ním." Amy bolo do plaču.
"Amy, prosím. Len poď so mnou späť do Tardis. Pondová." snažil sa ju presvedčiť cez vzlyky.
"Otrhaný muž," otočila sa Amy, a ešte stihla cez slzy povedať:
"Zbohom." Povedala a pred očami Doctora a River zmizla.


***
Otvorila som oči, a vyjavene sa posadila na posteli. Čo sa to práve stalo?! To... to nie...
To nemôže byť pravda.
Ako to bolo?
You die in dream, you´ll wake up in reality..
Ale..
Zasvietila som lampu a pozrela napravo. Svadobné šaty. Ešte stále tam viseli. Čistobiele, nepoškodené, nepoužité. Svadbu som teda ešte nemala. Nikdy sa nestala. Ako aj všetko ostatné.
Rýchlo som si utrela slzu z líca, zhasla lampu a pomaly som si znovu ľahla. Doctor sa nikdy nevrátil, ani sa nevráti. Nikdy neexistoval. Bol len v mojej hlave. Všetko čo sa stalo, sa stalo v mojej hlave. Bol to len sen.
Nič sa nestalo. Je to fajn. Stále som sa musela ukľudňovať. Srdce mi hlasno búchalo. Zavrela som oči a snažila sa zaspať.  Musím zaspať. Zajtra sa predsa vydávam.



Nie som si tým celkom istá. Môže to byť? :/

Amelia´s last last farewell

Hi, guys, facká  ma múza, tak pre vás (no vlastne je to skôr pre mňa) píšem najrýchlejšie ako môžem. Dúfam, že sa bude páčiť. Balenie môže obsahovať feels.

P.S. (áno, uvedomujem si že som to trochu nepremyslela, ale to si nevšímajte... len čítajte..)

Stará žena na smrteľnej posteli opatrne pohla rukou, aby neprerušila prístroje vedľa nej. Zo stolíka zobrala fotografiu a opatrne po nej prešla prstami. Na fotke bola nevesta oblečená v bielom, so závojom na ryšavých vlasoch, a dvaja muži. Jeden bol ženích a ten druhý mal na sebe oblek s cylindrom. Všetci traja sa zrovna smiali. 

Vráskavé čelo starej ženy sa na chvíľu narovnalo. V mysli sa jej objavovali ďalšie obrazy z jej mladosti. Malé bucľaté dievčatko kľačiace pri posteli na nohách. Otrhaný muž, ktorý sa zrovna napcháva rybími prstami s pudingom. Prasklina. Jablko. Veľký tresk. Svadba. Pristávajúca modrá búdka. Muž v cylindri vykúkajúci z nej. Príšerný tanec. Posledný centurion. Dalek. Kyberčlovek. Zelené svetielko na konci šraubováku. Vystrašené ryšavé dievča. Sochy. Veľa sôch. A znova sochy. Miznúci muž. Miznúca žena. 

Dni, čo nikdy neprišli.

Už päť dlhých rokov, znova a znova sa vracali pochmúrne myšlienky. Slzy a smútok. Nie tie slzy, čo sú teplé a nakoniec vás predsa len zahrejú. Nie.

Studené slzy, ktoré nekonečne dlho stekajú po lícach a chladia celé telo. Slzy, z ktorých dostanete triašku a začnete plakať ešte viac. Chlad a prázdnota, ktoré sa skrývajú v ľadových slzách. Dobrodružstvá, ktoré nikdy neboli, spomienky, bolesť, cit, láska, smútok, šťastie, priateľstvo. Všetko končí v slzách. 

Ale navždy to ostane v srdci. Slzy zmyjú to škaredé a ostane len to nádherné.

Žene skĺzla po líci slza a pomaly dokvapla na posteľ. Hneď zmizla a objavila sa tam malá mokrá škvrna. Žena položila fotografiu na jej miesto a znova sa zamračila. Otrhaný muž. Kde je teraz? Kde sa skrýva, keď je jej najhoršie? Keď je na svete posledných pár minút? Nezmôže sa ani len na letmé zamávanie v okne? 

Zbabelec. Nikdy viac ho neuvidí predtým, než zomrie. 

Beztak túžila po tom, aby sa naposledy mohla zasmiať na tom hlúpom motýlikovi, ktorého mal uviazaného tesne pri krku. Dobre vedela, že je to nemožné. 

Po líci jej stiekla ďalšia slza. Cítila, že onedlho príde jej posledný výdych. No vtom sa otvorili dvere a vo dverách sa objavila mužská topánka. Onedlho sa ukázala celá noha.

Amy bolestne privrela oči. 

Do miestnosti postupne vošiel muž v cylindri a prišiel k posteli. Amy otvorila vlhké staré oči. Pozrela sa na hlúpu tvár a usmiala sa. Slzy jej vyhŕkli z očí. Muž ju chytil za ruku. Stisla ju najsilnejšie ako vedela. Trápili ju bolesti. Pozrela sa na motýlika a naposledy sa zasmiala nad jeho stupiditou. Doctor si kľakol vedľa nej a pobozkal ju na staré zvráskavené čelo. Pohladil ju po šedivých vlasoch a zatlačil mŕtvej žene viečka. Naposledy sa pozrel na jej tvár a pomaly odkráčal z miestnosti.

Last Question

Tento jednodílný příběh jsme s kamarádkou psaly na lyžáku. část jsem psala já a část ona :) tak snad se bude líbit :)


Stála na rozlehlé louce v pravé ruce svírala dopis. Poslední co jí po něm zbylo. Modrá obálka s podivnými nápisy. Přesně na tomle místě ho viděla naposledy. Ponořila se do svých vzpomínek. Modrá budka mizející jí před očima. Vlasy jí vlály ve větru způsobeném mizející Tardis. Už to bylo pět let. Každý rok, ve stejný den, ve stejnou hodinu sem Amelie Pondová chodila čekat na svého otrhaného muže. Nevěděla proč. Stejně už se nevrátí. Ale už ví proč se sem pořád vrací. Čeká, a věří že se zase vrátí. Už se pro ni vrátil. Tak proč ne znovu? Už se stmívalo a Amy pomalu stratila naději v příchod jejího otrhaného muže. Vešla do hustého lesa a pokračovala domů. Brečela, už to asi nemělo cenu. Všechno jí ho připomínalo. Každý den chodila kolem obchodu s motýlky. I dnes kolem něj šla. Koukla se do výlohy, červený motýlek se na ní koukal... tak nějak nevinně. Jako by osoba která ho každý den nosila vůbec nic nezpůsobila. Jako by v tom motýlku nebyly žádné smutné ani šťastné vzpomínky. Zastavila se. Koukala na rudý motýlek a jako by to byl nějaký akční seriál. Zůžily se jí zorničky. Na motýlku byl špendlíkem přichycený tmavě modrý papírek. V obchodu už je zavřeno, nemá to cenu. Odvrátila hlavu. Nechtěla vědět co ten papírek říká. Sedla si do podřepu, tvář si složila do suchých dlaní a přemýšlela. Přemýšlela co dál. Jak bez něj bude žít. Pak se najednou její zničené tělo samo bezmyšlenkovitě zvedlo a šlo k obchodu. Sponkou odemkla zámek. Ale pud sebezáchovy zvítězil. Zabouchla dveře a tak pět minut tam stála, pak se odvážila otevřít a sáhnout do výlohy. Po prvním dotyku od motýlka ucukla. Raději zavřela utrápené oči. Sáhla na hrubý povrch látky, ze kterého je motýlek vyroben. Vydechla. Popadla papírek, zabouchla dveře a doširoka otevřela oči. Na papírku nic není. Otáčí ho pořád dokola. Nechápe to. Zmačká ho a mrští s ním do kapsy. Z oka jí stekla slza.
„TY IDIOTE!" zakřičela z plných plic směrem k nebi. Plna zklamání se sklátí ke kolenům. A pak si pro sebe něco zachraptí. Ale ta slova jsou věnována jejímu otrhanému muži.
,,Víš co? Mám otázku. Jenom jednu. Poslední... otázku." na konci se jí zlomil hlas.
,,Kde jsi?"

BY: #M & #E

Smillan Videos :)

Nazdar ľudia! Samozrejme, ešte žijem, len som nemala veľa času... a moja inšpirácia aj s múzou si pekne odleteli niekde na dovolenku... takže... jediná vec, čo ma teraz dokáže dať do normálu a ukľudniť sú videá môjho OTP :D... pár vám ich sem hodím :) (Samozrejme SMILLAN)

"Mad as a box of cats"- prepáčte, spomínal ma niekto? :D

Kapitola piata: Little Alice

"A ty si ho poznala? Toho Doctora?" opýtala sa nadšená 8ročná Alice.
"Čudovala by si sa. S ockom sme si s ním veľa prežili. Úžasné veci..."
"Videla si celý vesmír?"
"Ó nie. Celý určite nie. Vesmír je nekonečne veľký."
Keď budem veľká, chcem cestovať s Doctorom. A vidieť celý vesmír. Zoberiem aj vás. A všetci budeme šťastní."
Amy sa usmiala a pohladila malú Alice po vlasoch.
"Vieš, že som sa stretla aj s Van Goghom?"
"Nie." Vyvalila na ňu oči jej dcéra. Vedela, kto je Van Gogh. Mama jej ukazovala obrazy.
"No vieš....To bolo zrovna keď..." Amy jej vyrozprávala celý príbeh, zatiaľ čo Alice jej visela na perách. Keď sa na konci dozvedela, že Van Gogh aj tak spáchal samovraždu, mala slzy v očiach.
"Ale...niečo sme predsa len zmenili.." Amy sa odmlčala a ukázala Alice fotku van goghových známych slnečníc.
"Vidíš to tam?" usmievala sa.
"Pre...Amy." Alice vyvalila oči.
"To ako....ty?" Amy s úsmevom prikývla.
"Páni." Alice nevychádzala z úžasu.
"Čas spať." Do izby vošiel Rory.
"Oci ešte nieee....Mama mi znovu rozprávala o Doctorovi."
"Naozaj?" usmial sa na Alice.
"Áno! Aj o Van Goghovi!" vyhŕkla neuvážene Alice.
"Nerozprávala ti náhodou aj o 1000ročnom Centurionovi?"
"Nie." pokrútila hlavou Alice, zatiaľ čo Amy sa zadívala na Roryho a usmiala sa.
"Tak ti o ňom zajtra spolu porozprávame. Ale teraz už naozaj musíš ísť spať." Alice sklamane zložila hlavu. Rory ju pohladil po vlasoch.
"Prosím....ešte o centurionovi." zahľadela sa Alice na Roryho s Amy. Pokrútili hlavou.
"Aj zajtra je deň." Povedala Amy.  Rory smutnú Alice zdvihol a zatočil s ňou vo vzduchu. Alice sa rozosmiala. Amy sa postavila opodiaľ usmievajúc sa. O chvíľu už ležala Alice v posteli. Amy ju prikryla a pobozkala na čelo. Potom ju pohladila po líci. Rory ju viac zababušil do periny.
"Dobrú noc." brnkol jej po nose.
"Dobrú..." zamrmlala Alice so zavretými očami. Za Rorym sa ticho zatvorili dvere.
***
Z myšlienok ma vytrhlo zaklopanie na dvere. Doctor strčil hlavu dnu. Myklo mnou.
"Prepáč. Nechcel som ťa vyľakať."
"V poriadku." chabo som sa usmiala. Doctor prišiel ku mne a sadol si vedľa mňa. Nemohol sa poriadne vystrieť, keďže som sedela na poschodovej posteli.
"Čo sa deje?" odhrnul mi vlasy z čela.
"Ja...iba som si spomenula na rodičov..." vydala som zo seba zhluk slov.
Doctor sa zatváril chápavo a objal ma.
"Už si v poriadku?" opýtal sa, aj keď bolo jasné, že nie som. Strata rodičov mi ešte stále robila problémy. Nikdy sa z toho celkom nespamätám. Napriek tomu ako mi bolo som odpovedala:
"Áno."
"Čo takto urobiť si pre zmenu výlet na zem, hmm?" V poslednom čase sme totiž stále boli na iných planétach.
"To by bolo fajn." pozrela som naňho po prvýkrát, odkedy vošiel do izby.
Obaja sme sa postavili.
"Takže kam to bude?" opýtala som sa až príliš veselo.
"Myslel som na Rím... Vieš vojaci, Cézar, centurioni..." Pri poslednom slove mi zahučalo v hlave a zatmelo sa mi pred očami.

Dobre, už zase to skončilo takto... :D Ja...Ja za to nemôžem.. 

Kapitola štvrtá: Back to the future

"Ktorý rok?" opýtala som sa, keď sme pristáli.
"2815." povedal pyšne.
"Už môžem?" opýtala som sa nadšená.
Doctor prikývol a s lišiackym úsmevom na tvári mi otvoril dvere. Keď som z nich vykukla, chytila ma závrať, pretože...no...neboli sme na zemi.
Ale vo vesmíre.
V skutočnom vesmíre!
"Ako to, že môžem dýchať?" napadlo mi hneď.
"To robí Tardis. Vytvára okolo teba kyslík."
Usmiala som sa. Doctor vyzeral akoby ho stále niečo trápilo.
"Kedy si prišla o rodičov?" povedal zamyslene.
"5 rokov dozadu." odpovedala som nehybne.
"Ako?"
"Autonehoda."
"Vraveli ti..."
"O tebe? Hej. Často. Mama. Veľmi sa mi páčili knihy, čo písala..."
"Písala knihy?" usmial sa pre seba, "celá Amy." zašomral.
"Fantasy. Sci-fi."
"Kto vie prečo." žmurkol na mňa. Bolestivo som sa usmiala a v rozhovore som už radšej nepokračovala.
"Takže tam dole...To je zem? Nevyzerá to tak." Nebolo tam už toľko pevniny, na akú som bola zvyknutá. Určite tam je teraz oveľa menej obyvateľov. Bude. Mám v tom zmätok.
"Áno, to je vaša...zem.."
"Čo sa to s ňou stalo?"
"Čo myslíš? To čo ste aj predpovedali. Skleníkový efekt, kyslé dažde, globálne otepľovanie...Nakoniec ste úplne znehodnotili kyslík a odsťahovali sa na inú planétu." Keď hovoril, stále rozhadzoval rukami okolo seba. Bála som sa, že mi zachvíľu jednu strelí. Radšej som poodstúpila o krok ďalej.
"Počkaj...na inú planétu? Ako to myslíš? Tam nikto nebýva?" spýtala som sa ukazujúc na planétu pod nami.
"Nie. Už som vravel, že tam nie je kyslík. Dávaj pozor!" ukázal na mňa prstom.
"Takže...kde ...?"
"Nie ďaleko odtiaľto...." Dvere sa mi zavreli prednosom a ja som sa museli chytiť najbližšej tyče čo som videla, pretože už sme leteli nevedno kam. Aspoň pre mňa to tak bolo. Doctor vyzeral že vie čo ro...nie beriem to späť. Vôbec tak nevyzeral. Ako vravela mama otcovi, keď myslievala na to, či Doctor ešte žije.
"Pán času je len jeho rasa, neznamená to, že by vedel čo robí." Pekné. To vystihla. Mama mi často chýba. Chýbajú mi tie jej nekonečné reči o Doctorovi, ale aj iné bláboly, pokiaľ rozmýšľala o knihe. Ale aj tak sme vždy skončili pri Doctorovi. Ako malá som vždy verila, že nás všetkých Doctor v Tardis príde zachrániť a vytrhnúť z môjho otrasného života. Bolo obdobie, kedy som najviac nenávidela sama seba. nemala som žiadne samovražedné sklony, len...som mala pocit, že nikam tak akosi nezapadám. K Doctorovi by som určite pasovala. To bola moja mienka mienka. No postupom času, áno, teraz som mala povedať to slovo vyrástla, to však nie je pravda. Nikdy som nevyrástla a nikdy nevyrastiem. Iba som proste na Doctora...zabudla...vykašľala sa na to. Už som tomu viac neverila. No dobre, možno som predsa len trošku vyrástla. Ale inak nie. Vážne. Mali by ste ma vidieť. Vyzerám ako trinásťročná. Aj vo vnútri. Okrem toho som príšerne ukecaná, a stále meliem iba o svojich veciach. Ale v škole to moc nerobím. Nikto nemá záujem sa so mnou baviť. Viete, že ma to vôbec ani neštve? Keď vidím tých idiotov ako sa tam objímajú a zároveň ohovárajú...netúžim po tom. Prečo toto všetko zase rozprávam?! Vážne úžasné. Vyblábolím to každému na prvé stretnutie? Nie. Len...som potrebovala prejsť nenápadne od mamy....Tá bolesť zo straty blízkeho človeka tu totižto bude vždy. Alemám niečo čo aj ona mala. Doctora. Tak uvidíme, či mala o ňom pravdu. Už teraz sme si veľmi blízki. On vo mne našiel svoju spriaznenú dušu a ja....Ja vlastne tiež.
Moje úvahy boli prerušené zvukom pristávajúcej Tardis. Asi mi chvíľu potrvá, kým si na ten zvuk zvyknem. Ale páči sa mi.

Hádam môže byť :))

With Love ♥

Mala som tu už napísanú celú stranu ale potom som tie svoje puberťácke výlevy zmazala....nepýtajte sa ma o čom som písala...jediné čo vám môžem povedať je, že mám veeeľmi emotívny deň...a potrebujem...súrne...niečo veľmi zlaté a sladké...čo najsladšie...myslím fanfic teraz teda :)...takže si ju aj napíšem...Ach..Bude trošku dlhšia, ale o to krajšia dúfam.

Probably Rose and Ten..
Doctor bol dnes celý deň nejaký nervózny a nesvoj, hoci mali ísť večer do rešteurácie. Rose a Doctor mali na dnes dohodu, že nebudú robiť absolútne nič. A tak teraz len sedeli na pohovke a pozerali nejakú romantickú šarádu. No teda, romantické filmy nikdy neboli pre Doctora, ale takto sa ešte nesprával. Bol...nervózny. Stále sa hral s prstami a so šrobovákom a pozeral na vrecko na nohaviciach. Rose ho pozorne sledovala. Tušila tu nejaké nekalosti. Schúlila sa k trasúcemu sa Doctorovi. Ten si to chvíľu nevšímal, no potom sa rozpačito usmial a objal ju. Pobozkal ju na čelo.
"Milujem ťa."
"Ja teba tiež." zamrmlala Rose ospalo. Doctor sa ďalej tváril, že sa pozerá na film, no Rose dobre vedela, že to tak nie je. Sledoval ju. Každý jej pohyb, jej pravidelný dych a tep. Hladkal ju láskavo po chrbáte a privinul si ju bližšie k sebe. Tento pocit Rose milovala. Keď si ju Doctor privinul k sebe, a ona mohla cítiť, ako mu búcha srdce, a jeho horúci dych na zátylku, s pocitom ochrany v jeho náručí. Rose zmenila polohu, aby mohla byť na jeho kolenách a dala si hlavu na jeho plece. Doctor si o ňu tiež oprel hlavu a ďalej sa spolu pozerali na film. Asi o pol hodinu sa Rose už začal krížiť zrak a onedlho zaspala. Doctor si to všimol, no on zaspať nemohol, aj keby ako chcel. Z dnešného večera bol celý rozhádzaný, a stále o tom musel rozmýšľať. Mal by sa ukľudniť. Beztak už Rose asi niečo tuší, tak ju v tom nebude podporovať.
Pozrel na hodinky.
Pol piatej.
Asi by ju už mal zobudiť, inak sa pri jej vyberaní oblečenia a dlhom upravovaní, ktoré bolo totálne nepotrebné, nestihnú dostaviť do reštaurácie. Reštaurácia síce nebola hlavný bod programu, ale predsa len, Doctor chcel ten večer urobiť čo najvýnimočnejší. Musí byť. Opäť si skontroloval vrecko na rifliach a rozhodol sa konečne Rose zobudiť. Vybral si ten najúčinnejší a nakrajší spôsob, a pobozkal ju na líce.
Rose otvorila oči, a keď pred sebou videla Doctora, zoširoka sa usmiala. Doctor urobil to isté a postavil sa.
"No tak! Vstávaj, šup! Už by sme sa mali ísť obliecť. Inak to nestihneme."
Podal jej ruku a Rose sa vyšvihla na nohy.
"Nemám si čo obliecť.." povedala , keď sa pozrela do svojej preplnenej skrine. Doctor na ňu zazrel a prevrátil očami.
"Mám ti poradiť?" nasadil úškrn.
"Eeh...nie.." premerala si ho Rose.
Doctor si ju nevšímal a obliekal si nohavice. On moc starostí s tým, čo si dá na seba nemal. Dal si čierne rifle, a bledomodrú košeľu, pričom límec si nechal rozopnutý. Odišiel do kúpeľne, aby si mohol spraviť vlasy. Rose sa zatiaľ rozhodla pre šedé nohavice a bledoružový sveter. Zabúchala Doctorovi na dvere, aby ju pustil dnu. Doctor rýchlo odomkol a vyšiel, pretože dvaja by sa do ich malej kúpeľne nezmestili. Obzrel si Rose a musel sa krotiť, pretože vyzerala proste úžasne. Chytil si jej tvár do dlaní a pobozkal ju. Rose sa zatvárila spokojne a vošla do kúpeľne. Doctor si sadol na posteľ. Vedel, že to asi potrvá dlhšie.
Po chvíli Rose konečne vyšla spokojná sama so sebou a očividne aj s Doctorom. Postavila sa pred neho a predviedla otočku hodnú profesionálnej modelky.
"Vyzeráš úžasne."
Rose sa šťastne usmiala a išla si po kabát, no Doctor ju zastavil.
"Počkaj...niečo pre teba mám." povedal a zobral zo stola malú krabičku, ktorú tam pred chvíľou položil. Vytiahiol z nej retiazku a pripol ju Rose okolo krku.
Rose sa opatrne dotkla krku. Po chvíli sa otočila na Doctora.
"Začo to je?"
"Za teba  a to, že ťa mám."
Rose vyhŕkli slzy do očí, až sa zľakla, že bude musieť podstúpiť maľovanie znova.
Doctor ju objal. Potom ju pomaly pustil a pritom jej dal pusu na čelo.
"Ja..." Rose nemala slov, a tak povedala "idem sa obliecť..."
Doctor ju pustil už úplne, aby si mohla vziať kabát a šál. On sám si tiež obliekol kabát, chytil Rose za ruku a vyšli z domu. Reštauráciu nemali ďaleko, a tak prešli pešo, pričom ani jeden z nich sa neodvážil prerušiť to čarovné ticho.
Keď dorazili a usadili ich ku stolu, Rose čakala, čo sa bude diať. Spočiatku nič špeciálne..objednali si jedlo, víno...
Keď dojedli a mali pred sebou už len poháre, Doctor sa zostal pozerať na Rose. Tá sa zasmiala.
"Čo je?"
"Sedí ti to." usmial sa.
"Väčšinou moje oblečenie nehodnotíš."
"Ale dnes si prekrásna. Žiariš." Neprestával sa usmievať.
"Budete platiť?" prerušila ich čašníčka s falošným úsmevom. Doctor na ňu ani nepozrel a povedal:
"Môžeme." Vytiahol peňaženku a položil pár papierových bankoviek na stôl. Oči mal len pre Rose. Nech ho nechajú aspoň jeden celý večer sa pozerať na Rose.
Po chvíli sa však obidvaja postavili a obliekli sa. Doctor vyšiel dverami, no išiel opačným smerom ako bývali.
"Nejdeme sa prejsť? Poznám jedno krásne miesto." Ukázal do prázdna.
"Dobre."
Chytil Rose za ruku. Trochu sa mu triasla, tak ho Rose pevnejšie stisla. Doctor sa usmial a doviedol Rose postupne až na to miesto, kam chcel. Rose cítila, že na tomto večere bolo niečo výnimočné, a tak neprehovorila ani slovo. Takisto aj Doctor.
"To je krásne." Dovolila si po chvíli povedať ohúrená Rose, keď boli na mieste.
"To je.." povedal neprítomne Doctor.
"Rose?" pozrel na ňu po chvíli ticha.
Rose naňho spýtavo pozrela. Doctor bol opäť nervózny.
"Ja.." zjavne bol dosť vystrašený.
"..milujem ťa..."
"To už vieme." usmiala sa Rose.
"A pretože ťa milujem, chcem ťa mať stále pri sebe. Keď nám bude ťažko, máme tu jeden druhého. Keď budeme šťastní, máme tu vždy niekoho, kto sa bude tešiť s nami. Plakať s nami. Viem, že nie som ten, koho si milovala ako prvého.. Som on, no musíš pamätať na to, že nie vo všetkých ohľadoch. Mám iba jedno srdce. Zostarnem. Ako ty."
Bez toho, aby sa pozrel niekde inde si kľakol na jedno koleno a z vrecka na kabáte vytiahol malú krabičku.
"Lenže ja...by som chcel zostarnúť spolu s tebou." Urobil chvíľu dôležitú odmlku a až potom sa odvážil spýtať tú, v niektorých prípadoch, zákernú otázku.
"Rose Marion Tylerová...."povedal pomaly, "vezmeš si ma?" na ruke mal položenú krabičku s prsteňom.
Rose nevedeli prestať tiecť slzy. Bola tak šťastná, tak vystresovaná, tak vyľakaná, tak citovo rozpoložená, že slzy proste museli tiecť ďalej.
"Ja..." na chvíľu sa zasekla a potom povedala, "samozrejme, že áno!"
Doctor zobral prsteň a navliekol ho Rose na prsteník ľavej ruky. Potom sa postavil a Rose zobral do náručia, pričom ju zdvihol. Rose sa, takisto ako Doctor, nevedela prestať smiať. Oblapila ho oboma rukami a zavrela oči. Takto to chcela. Vždy. Skončiť s mužom, ktorého miluje z celého srdca. A on ju.
Doctor ju položil na zem a chytil si jej hlavu do rúk. Čelom sa opieral o to jej.
"Nebude to ľahké. So mnou."
Rose sa stále usmievala.
"S tým rizikom som počítala."
Doctor ju začal bozkávať. Dlho. Vášnivo. A hlavne; z lásky.

He will always come back..

-Tato ff je mezi Rose a 9 doktorem

„Kdyby jsi mi nelhal že je to nebezpečné nikdy bychom tu nebyli!" zařvala Rose na Doktora který se pohyboval kolem Tardis a mačkal všelijaká tlačítka. Prudce to trhlo a Rose spadla na zem. „Byla to čistá lež! Copak jsi nepochopila?! Nikdy jsi na to neměla sahat!" zvýšil hlas Doktor. Byl rozčílený. Takhle ho Rose ještě nikdy neviděla.Měla z něj strach. Přímo z něj čišel hněv. Vstala ze studené země a oklepala si zašpiněné kalhoty . Hleděla přímo tváří v tvář svému Doktorovi. „Co je venku?" řekla a skousla si spodní ret. „Uvidíš sama.." rose po něm vrhla natěšený pohled a vyběhla ven. To co spatřila jí překvapilo. Všude byl sníh, vysoké budovy, nikde nikdo. Byla to země. Rose se otočila že poběží zpátky do Tardis ale už to nestihla. „Ne! doktore co to děláš?!" Modrá budka se už zase vypařovala a mizela kamsi pryč. Rose stekla po tváři slza. Věděla že udělala chybu že na něj zakřičela. Měla jedinečnou šanci a teď byla pryč. Zmizela v Čase a prostoře. Věděla že už je nadobro pryč. ŽE už se pro ní nevrátí. Její milovaný Doktor. Občas tak nesnesitelný.Slzy se jí hrnuly do očí a ona šla pomalu do svého domu opodál. Ještě naposledy se otočila na to místo kde budka ještě před chvíli stála. Nic tam nebylo, jenom to místo už dávno zasněžily vločky. Zničeně šla domů. Když byla u vchodu a snažila se vytáhnout klíče svýma zmrzlýma rukama uslyšela něco co jí vyvolalo husí kůži na zmrzlé ruce. Plná naděje se zase otočila zpět. Stála tam, modrá budka. Vrátil se pro ní. Její Doktor. Vždycky se vrátí. Rychle běžela na místo kde stála Tardis. Rose běžela tak rychle a bezmyšlenkovitě že si ani neuvědomila že před ní je zamrzlá louže. Podklouzla ale někdo jí chytil. „Doktore!" řekla a vrhla se mu kolem krku. „Ty jsi se vrátil?" „Ano, vrátil...potřebuju klíč od Tardis..pořád ho máš u sebe..." rose zase pohádka jako kdyby sfoukl její plamen dobré nálady. Vytáhla klíč a podala mu ho. „To byl vtip" řekl a objal jí. Rose se usmála a vešli společně do Tardis. „Veselé Vánoce " řekla Rose. „Veselé Vánoce Rose" řekl Doktor a zase se vydali na dobrodružnou cestu časem a prostorem...

By Míša ;)

Kapitola tretia: War

"Tak..." pozrel na mňa Doctor, "kam by si chcela ísť zo všetkého najviac? Celý čas a priestor!" žmurkol  na mňa.
Nad touto otázkou som často rozmýšľala. No aj tak som nikdy na nič neprišla.
"Nemám tušenia." zasmiala som sa.
"Minulosť alebo budúcnosť?"
"Hmmm....minulosť." povedala som s úsmevom.

Hneď na to sme už aj pristávali. Doctor vykukol von dverami, no hneď ich aj vystrašene zavrel.
"Tak čo?" pozerala som naňho. "Už sme v minulosti? Môžem sa ísť pozrieť?"
"E...nie. Musíme čo najrýchlejšie vypadnúť."
"Doctor? Kde sme? Nie je to minulosť?" Zvonku boli počuť nejaké výstrely.
"Ale áno, je to minulosť. Len som sa zrovna nestrafil do dátumu."
"Aha. Takže kde sme to pristáli?"
Doctor sa zaksichtil.
"Druhá svetová." len čo to dopovedal, do Tardis niečo vrazilo a dovnútra sa snažil niekto dostať.
Vyľakane som naňho pozrela.
"Doctooor!" zahučala som na neho.
"áno, už to bude!" veľmi sa snažil naštartovať.
Zrovna, keď už som bola v štádiu na odpadnutie, dvere sa otvorili. To už sa ale Doctorovi KONEČNE podarilo odletieť. Zhlboka sme si obaja vydýchli.
Doctor potľapkal konzolu.
"Toto už mi nikdy...nikdy nerob.." zadychčane hovoril.
"Druhý pokus?" usmial sa na mňa po chvíli a už aj nastavoval súradnice.
"E...Doctor? Poďme radšej do budúcnosti."
"Ako myslíš." zasmial sa a prenastavil súradnice.


Ospravedlňujem sa, že je to tentoraz také krátke, dúfam, že zajtra sa mi podarí napísať dlhšie. ;)

Bonkers

Milí whoviani a whovianky :)
Chcela by som vám len oznámiť, že mám nový blog, na ktorom uverejňujem svoje vlastné veci, ktoré nie sú z fandomov (dosť podivná veta, ale hádam chápete :D) . Budú tam rôzne veci, väčšinou dlhšie záležitosti. Zatiaľ viem určite, že tam bude Dráma, Román a Fantasy. Momentálne pridávam do Drámy, takže, ak by ste mali záujem si to prečítať, nech sa páči :) Povedzte o tom aj priateľom, bola by som rada, keby sa to rozbehlo. Aj keď stále som si tým nie celkom istá...Možno ten blog dlho ani nebude...Ale tak...Tu máte, sami povedzte, že čo a ako ...Ď. :)

http://deaine.blogspot.sk/

WHO I AM? část 3.

Stála tam ta modrá budka. Oswin to nechápala. Sebrala svoji tašku a utíkala k ní s vědomím že je to její jediná naděje. Nechtěla  zůstat sama. Všichni jakoby zamrzli v čase. Vyhýbala se sochám svých kamarádů a

zmocňovala se jí panika že ta budka odletí. Přiběhla  těsně k ní a najendou se jí zmocnila nejistota.
*Co uvnitř asi bude? Co když umřu?!* ale moje zvědavost její větší než strach. Zaklepala na zářivě modrá dřevěná dvířka. Ustoupila  o krok dál protože nevěděla co od toho má čekat. Najednou dvířka vrzla a Oswin za nimi spatřila vysoký stín.
„co tu chceš?" řekl jí hluboký hlas. Ten dotičný vyšel na světlo.
„Ale vážně..co tu chceš?" zeptal se trochu milejším hlasem. Byl to vysoký chlap s hnědými vlasy. Měl na sobě hnědý oblek a zářivě červeného motýlka. Jako by ho Oswin už někde viděla. Ale nemohla si vzpomenout.
„Vy...já.." koktala že sebe.
„proč se ostatní nehýbou? Co je to za věc?" ukázala na budku.
„A kdo jste vy? Jako bych vás už někde potkala" zeptala se opatrně Oswin. Bylo vidět že má strach ale snažila se to skrýt.
„Já jsem Doktor" řekl rázně muž a trochu se napřímil aby vypadal vyšší.
„doktor čeho?" zeptala se nechápavě Oswin.
„Prostě Doktor..tak...a ty se jmenujěš?" zasmál se muž.
„Oswin..Oswin Oswald" řekla Oswin. Doktorův úsměv povadl. Oswin nechápala co se to kolem ní děje. Bylo jí přeci teprve 14.
„dobře Oswin ...jěště se setkáme...neboj bude to brzo" řekl Doktor.
„Ale kdy to bude?" zeptala se nechápavě Oswin.
„Až si na mě vzpomeneš" řekl Doktor a nastoupil zpět do své policejní budky.
„Proč bych měla zapomenout?" zařvala na něj ale to už zavřel dveře. Po chvíli byl pryč.
Oswin na něj opravdu zapomněla. Zapomněla na všechno. Na modrou budku, na zářivě červeného motýlka. Vůbec netušila co se kolem ní děje.

10.4 2013:
Oswin rostla a byla stále krásnější a chytřejší . Pomalu se blížil den kdy se měl Doktor znovu ukázat. Dne 10.4 2013 měla Oswin se třídou školní výlet. Jako vždycky bylo v autobuse rušno akorát Oswin byla zticha. Nad něčím přemýšlela. Nad něčím důležitým. Ale neměla vůbec ponětí o čem . O mimozemských věcech. O všem nemožném. Když třída dorazila do muzea všichni se rozutekli někam pryč. Oswin zůstala sama a přihlížela si obrazy které namalovali známí umělci. Byla v místnosti úplně sama. Když v tom se za ní něco hnulo. Oswin se pohotově otočila a strašně se lekla. Před ní stála vysoká postava v černém obleku. Jediný problém byl že to nebyl člověk. Bylo to živé , opravdu se to hýbalo. ŠLo to směrem k ní. Oswin couvala dozadu a měla strach. To monstrum bylo bledé a nemělo skoro žádný obličej. Občas se kolem něj mihnul blesk. Oswin couvala neschopna slova dozadu. Tvor se k ní pomalu přibližoval. Najednou cítila jak jí někdo vzal za ruku a utíkal s ní pryč. Po chvíli se zastavili.
„kdo jste?" zeptala se nechápavě Oswin a odtrhla se od muže.
„proč jste.. " zarazila se Oswin protože za mužem spatřila modrou budku.
„Bože já jsem vážně zapomněla.." řekla Oswin a chytla se za hlavu.
„Jak jsem mohla zapomenout? A to před čím jsi mě zachránil..co to bylo?"
Doktor se zamračil.
„Neměla by jsi si ty tvory pamatovat jak je to možné?" až teprve teď si Oswin všimla že má na svém pravém oku jakousi pásku přez oko. Šáhl si do svého hnědého obleku a vytáhl nějakou divně vyhlížející věc. Byla dlouhá asi 20 centimetrů. Možná míň. Když jí Doktor zapnul vydávala strašný zvuk. Začal s tím Oswin zkoumat. Podíval se jí zpříma do očí. Celou si jí 2x obešel a nechápavě se na ní díval.
„Něco se stalo?" zeptala se Oswin.
„Ale nic" ujistil jí Doktor.
Když v tom se v její ruce octlo něco malého a studeného. Byl to klíč.
„Co to je?" zeptala se Oswin a přihlížela si ho zblízka.
„Jedna rada...až budeš v nebezpečí...silně ho stiskni" řekl naposledy Doktor a vstoupil do své modré budky. Hned na první pohled se Oswin něco nezdálo. ŠLa rychle za ním.
„co si o sobě jako myslíš? ŽE proste prijdeš a převrátíš mi můj život naruby?" vstoupila do budky a pokračovala.
»Myslíš si že..." když v tom se rosvítili světla. Bylo to jako v pohádce. Bylo to uvnitř větší .
„Její jméno je Tardis..je to stroj času...a je moje"
„P- podívej se na to" koktala že sebe Oswin.
„Jen běž" řekl Doktor a uchechtl se. Oswin vyběhla ven. Oběhla první stěnu budky, druhou, třetí..už chtěla doběhnou zpět ke vchodu když v tom se dveře zavřeli a budka začala pomalu mizet.

Rose tyler, i..

Tentoraz tu máme dvoch Doctorov- Desiateho a Jedenásteho. Dajme tomu, že  Jedenásty omylom prerušil pár obvodov, a tak sa obidvaja stretli v Desiateho Tardis (toto je trochu divné, ale inak to vyskloňovať neviem), kde opravujú...obvody..
:D

"Takže koľko máš teraz..."
"906." Odpovedal Desiaty ešte predtým ako Jedenásty dokončil otázku.
Jedenásty sa zamyslel.
"Čo Rose?" Opýtal sa provokatívne. Desiatemu sa zjavil bolestný výraz v tvári, ale odpovedal, akoby nič.
"Čo má byť s Rose?"
"Ty vieš načo som sa pýtal." Odpovedal Jedenásty vážne.
"Rose som nechal s mojím druhým ja. Jemu to prospeje a ona ma...potrebuje.."
"Prospeje?!" Opýtal sa Jedenásty výsmešne. "To si proste nevieš priznať, že ju potrebuješ? Bože, nemôžeš sa občas prefackať?"
"Tak JA by som sa mal prefackať?!" Pozrel naňho. "Len sa pozri na seba! Správaš sa ako malé decko!  Ako keby si ani nevyrástol! Spamätaj sa, máš 1000 rokov, a správaš sa ako obyčajný idiot! "
"Takže tak." Na tieto reči bol Jedenásty zvyknutý, a vôbec mu to nevadilo. Išlo mu o niečo iné.
"Čo?" Podráždene na neho pozrel, pretože už mu riadne liezol na nervy.
"Ešte stále si sa cez to nepreniesol." Povedal Jedenásty potichu s očami sklopenými k zemi.
"Cez ČO sa mám akože preniesť? Cez Rose?! " Desiaty sa rozkričal, no potom unavene padol na zem.
"Dá sa cez to vôbec preniesť?" Povedal potichu.
Jedenásty si k nemu sadol a súcitne ho objal.
"Dá."povedal krátko.
"Ale nie teraz." Doplnil.
"Chvíľu to potrvá." Objal Desiateho.
"Ďakujem." Povedal po chvíli Desiaty.

***
"Čo si to vlastne robil?" Opýtal sa Desiaty vŕtajúci sa v kope káblov.
"Vieš, že ja si už ani nepamätám? Prepájal som Tardis so sonickým šrobovákom, pre prípad, že..." Nestihol dopovedať, lebo naňho vyprsklo pár iskier.
"Opatrne." Pozrel naňho Desiaty, hneď na to, sa mu však stalo to isté. Jedenásty sa rozosmial a imitoval ho.
"'Opatrne.'" Znova sa rozrehotal.
"No tak. To vôbec nie je vtipné."  Prstom naňho ukázal. Potom sa však rozosmial aj on.
"Už to zachvíľu bude. Každý vo svojej Tardis. So svojím vlastným životom." Povedal Jedenásty.
"Život máme spoločný. Na to nezabúdaj. Len je to celé... Zložité..."
"Veď ja viem..wibbly wobbly... " pozrel naňho a s úsmevom obidvaja dokončili:
"Timey wimey!" Zasmiali sa.
"Je super porozprávať sa občas sám so sebou." Povedal Desiaty.
"Úplne súhlasím. Nikto ti nevie poradiť viac ako ty."
"Hlavne keď potrebuješ pomôcť. Sám vieš njlepšie, čo ti pomôže." Žmurkol Desiaty na Jedenásteho.
"Bude lepšie." Povzbudil ho Jedenásty.
"Oh a ešte jedna rada. Nikdy. Nikdy! Sa nezastavuj pri..."
Bum. Jedenásty bol naspäť vo svojej Tardis. Vzdychol si.
"To mi nie je súdené dopovedať v mojom živote konce najdôležitejších viet?"

All day with you

Doctor zakašľal.
"Vážne ti nič nie je?" Spýtala sa ustarostene Rose v ten večer už asi tisíci krát.
"Nie nič..." Pokrútil unavene hlavou.
Rose sa naňho pochybovačne pozrela. Všimol si to.
"Rose ..no ták..Som v poriadku." Usmial sa na potom kýchol.
Rose pokrútila hlavou a na hodnú chvíľu zmizla. Keď sa vrátila, niesla deku a na nej mala položenú tácku s teplým čajom a teplomerom.
"Už som ti vravel, že mi nič..." Znova si kýchol, "nie je"
"Vidím." Povedala ironicky. "Hlavne na tvojich červených očiach a nose."brnkla mu po brade.
"Zajtra zostávaš doma." Vyhlásila rozhodne, takže sa Doctor neodvážil namietať. Okrem toho predsa len konečne priznal, že mu nie je zrovna najlepšie. Na druhú stranu bol rád, pretože vedel, že Rose má mať v práci voľno a zostane tu s ním. Takto sa vylieči rýchlo.
Usmial sa.
"Čo je?" Spýtala sa keď ho zbadala.
"Nič, ja len...ako sa o mňa staráš."
"Iba ti to odplácám."
Rose ho prikryla dekou a pritúlila sa k nemu. Doctor ju pobozkal na čelo a jednou rukou ju objal. O chvíľu však zmenili polohu tak, že Doctor ležal Rose na kolenách a tá ho opatrne hladkala po jeho bláznivej štici.

***
Už bolo neskoro, a Doctor ešte stále spal. Šanca, že ho Rose dokáže odniesť do spálne bola veľmi nízka, a tak ho musela zobudiť, čo jej bolo veľmi ľúto, keď ho tak sledovala ako spí.. Vyzeral ako malé roztomilé dieťatko. Po chvíli sa jej ho podarilo zobudiť natoľko, že sa s ňou odtackal do izby, prezliekol sa a zvalil sa do postele.
"Pusinku na dobrú noc?" Zamrmlal v polospánku. Rose mu teda dala pusu na čelo, prikryla ho paplónom, a ľahla si k nemu. Chvíľku ešte rozmýšľala. Aj ona bola koniec-koncov rada, že bude Doctor doma. Väčšinu dňa bude teda asi spať, ale to nevadí. Nech sa len lieči, aby bol čím skôr zdravý. Veľmi sa oňho bála, hoci to nebolo nič vážne. Doctor bol jej všetko. Chytila ho za ruku. Doctor ešte celkom nespal, pretože jej ju stisol. A tak, s pocitom, že majú toho druhého na dosah, zaspali.

***
"Dobré ráno!"
Nie je nič krajšie, ako keď sa zobudíte na to, že ste dostali pusu. To sa práve stalo aj Doctorovi, a to bol aj dôvod, prečo sa hneď usmial. Keď si pozrel Rose, ako tam tak stojí len v tričku , ktoré má na spanie a v kockovaných pyžamových nohaviciach, musel potriasť hlavou aby sa spamätal.
"....bré ráno..." Samého ho prekvapil jeho zadubený hlas. Rose hneď spozornela a na tvári sa jej usadil ustarostený výraz. Položila mu ruku na čelo. Úplne horel.
"Idem uvariť čaj."
"Nechoď.." Doctor ju stihol chytiť za zápästie. Rose zaváhala. Keď však videla jeho veľké hnedé oči, ešte si k nemu na chvíľu ľahla. Doctor sa na ňu dlho díval. Potom ju chytil za ruku. Chystal sa jej určite povedať niečo nesmierne romantické a sentimentálne, no v tej najnevhodnejšej chvíli si kýchol.
Rose sa rozosmiala a povedala:
"Idem sa radšej venovať tomu čaju."
Odišla do kuchyne a Doctor ostal v izbe sám. O chvíľu mu už ale bolo dlho, a tak sa rozhodol, že ide do kuchyne za Rose.
Tá sa prehrabávala v lekárničke. V ruke mala sprej do nosa a neustále si niečo mrmlala popod nos. Doctor sa k nej zozadu priplížil a objal ju okolo pása. Rose sa tak vyľakala, že jej všetko vypadlo z rúk.
"Preboha! Čo tu robíš? Šup-šup maž do postele!"
"Niee.." Odporoval jej.
"Sadni!" Prisunula mu stoličku, na ktorú sa Doctor ochotne zvalil a ďalej ju pozoroval. Rose sa zatiaľ snažila nájsť lieky, ktoré jej vypadli z rúk. Položila ich na stôl. Boli tam nejaké tabletky, sprej, sirup... Doctor sa im moc nevenoval.
Rose zaliala čaj, dala doň lyžičku medu a položila šálku pred neho.
"Pi!"
"Rozkaz!" Zasalutoval Doctor.
Rose mu prehrabla vlasy.  Doctor čaj vypil a dožadoval sa ďalšej pusy. Rose mu však položila prst na pery.
"Ešte budem chorá!"
"Cez víkend sa môžeme vyliečiť obidvaja. " povedal lišiacky.
"No to iste. Ja už som chorá bola, pamätáš? Nepotrebujem to znova."
"V tom prípade si proti chorobe imúnna." Perličkoval Doctor.
"Mohol by si už, prosím, konečne ísť do postele?"
"Eee....nie."
Rose ho dlho a vášnivo pobozkala.
"Tak, už pôjdeš do postele?"
"Poď so mnouuu..."
"Tak dobre."
"Budeš so mnou v posteli celý deň?" Naivne sa usmial.
"Ty musíš mať vážne vysokú teplotu. Celý deň sa vyvaľovať v posteli? To je totálne..." Potom naňho pozrela a zasmiala sa, " šibnuté. Ale tak... Jeden deň mi hádam neublíži."
Doctor sa spokojne zazubil.
"Bože, keby toto mama vedela.."
"No tak to nie ! Tvojej mame ani muk! Roztrhala by ma zaživa." Povedal vyľakaný Doctor a sotil Rose na posteľ.
"Toto ostane medzi nami..." Povedal a pobozkal ju.





Sorry že všetky ff sú "like this" ale... Som len emotívny pubertiak :D Ale tak dúfam, že môže byť. Nebojte sa, začnem hádam písať aj nejaké iné. :D

P.S
Ak je tu veľa chýb, tak sa ospravedlňujem, píšem na tablete, a má furt nejaký problém -_-

Fifteen seconds

Rose a Desiaty. Ale asi skôr ten pravý, nie metacrisis, vzhľadom na to že má Tardis. Well...
Nevermind.

"Fajn! Tak si choď! Nechcem ťa ani vidieť! Odíď tak ako to robíš vždy!" vrieskala Rose , ale slzy jej tiekli po tvári. Odišla do izby a treskla dverami.
"Idiot..." vravela si sama pre seba.
Doctor išiel za Rose a energicky otvoril dvere.
"To už mi vôbec neveríš?! Ako ti to mám ešte povedať?! Nemám tušenia kto to je!" rozkričal sa už aj Doctor.
"To je ale potom veľmi zvláštne, že ona má tušenie o tom, kto si ty!" držala v ruke jeho mobil s esemeskou, ktorá mu prišla.
"Rose!" kričal už úplne nazúrený Doctor.
"Čo ešte chceš?! Ha?! Len si pekne choď a odleť, ako vždy, keď sa chceš vyhnúť problémom! Raz aj tak budeš musieť pochopiť, že takto sa žiť nedá! Si totálny idiot!"
Doctor vyzeral ako sopka, ktorá sa už-už chystá vybuchnúť.
"Fajn!!!" zhúkol a treskol dverami od Tardis.
Rose sa rozplakala. Jej vzťah bol v troskách, a ona vôbec nevedela, čo má robiť. Počula už iba zvuk odlietajúcej Tardis.
"No jasné!"
Dúfala, že sa aspoň príde ospravedlniť, ale on naozaj odletel. No vtom akoby Tardis znova aj pristávala.
"Rose!" Počula hlas svojho milovaného, ako k nej beží.
"Prepáč. Nemôžem byť bez teba. Prosím, odpusti mi to!" plačúci padol na kolená a objal juokolo kolien, až takmer spadla.
"Čo? Ako dlho si bol preč?" spýtala sa prekvapená.
"Pätnásť sekúnd..."

WHO I AM? část 2.

Na modrou budku jsem úplně zapomněla. Nejspíš to byl zase výron mé hloupé představivosti. Nevím co se to semnou děje. Ale měním se. Občas ani nevím kde jsem ani kdo jsem. Ale to ted´neřeším. Věnuji se svému normálnímu životu. Studium, rodina, kamarádi. Už jsem i docela oblíbená. Na nějaké ty sci-fi věcičky si vzpomenu málo kdy. A když už- tak si to nechám pro sebe. 

Bylo právě 23. října a já měla 1. hodinu Zeměpis. Rychle jsem utíkala do své učebny, sedla jsem si a poslouchala výuku. Sem tam jsem se koukla do učebnice na obrázky. Nějaké jsem si prohlížela důkladněji. 

*Oh! To není možné!* Zrak mi ulpěl na zářivě modré policejní budce. Ano, byla to ona! Ta budka kterou Oswin viděla. Byla to přesně ta samá budka.

*Ale do dělá v roce 1936?Vždyt tahle fotka je 78 let stará!*. Odvrátila jsem zrak od fotky a rychle zvedla ruku. 

"Ano Oswin? Co potřebujěš?" Zeptala se mě naše milá paní učitelka zeměpisu. Ukázala jsem na fotku v učebnici a gestem jí ukázala at´ se jde podívat. Ale modrá budka už na tom obrázku nebyla.
*Jak to?!* V hlavě mi to nedávalo smysl.

"Ale už nic.." řekla jsem a dělala že dál poslouchám to její žvanění. Celý den jsem na to nemohla přestat myslet. Bylo to divný. Jako každou středu jsme s kamarády šli na hřiště. Všichni lítali na houpačkách nebo tak. Jediná já jsem seděla na lavičce a psala si do deníku co se mi dneska stalo. Viděla jsem jí! Opravdu tam byla! uklidňovala jsem se v duchu.
"Oswaldová" zavolal na mě Josh a  mířil si to ke mně. "Pojd se taky zhoupnout". Podal mi ruku. 

"Víš Joshi já..Joshi?!" Jako by se celý svět zastavil. Josh zůstal tak jak byl. Nehýbal se. Ruku napřaženou ke mně. Ani nemrkl. 

*Co se to sakra děje?!!*. Začala jsem panikařit. Všude kam jsem se podívala byli jenom zamrzlý lidé. Ale nebyli to jako sochy. Ale jako by je prostě jenom někdo zastavil. Najdenou mě ofoukl vítr a já se otočila. Stála tam ta modrá budka. 

Nightmares

Tak moji drahí... Je tu nový rok, tak som sa rozhodla vám dopriať fanfiction. :) Nebudem vás otravovať zbytočnými debilnými prianiami do nového roku. Proste videla som túto fotku a rozhodla som sa napísať vám sem jednu z mojich fanfictions, ktoré skladujem vo svojom bloku.No sami sa pozrite: :3 

ehmm..písala som ju ale minulý rok (hahaha veľmi vtipné) takže, neviem či sa vám bude páčiť. 

Rose sa opäť spotená a kričiaca zobudila v Doctorovom náručí.

"Strašne si kričala," povedal, jemne ju kolísajúc, "už zase..."

"Je to pokaždé to isté. Netuším, čo sa mi sníva, iba sa zobudím spotená a kričím."

"Možno sa ti to sníva, pretože sa bojíš."

"Čoho by som sa mala báť?" prekvapene naňho pozrela.

"To musíš vedieť ty.." pozrel na ňu. Rose neodpovedala.

"Alebo to môže byť spomienka" napadlo ho. Rose prikývla, no stále bola ako v tranze. Nad niečím rozmýšľala.

"Zažila si toho so mnou dosť. Spomienka je celkom možná.."povedal Doctor, no v skutočnosti ani nerozmýšľal nad tým, čo hovorí, pretože sledoval, čo sa deje s Rose. Tá potriasla hlavou a usmiala sa.

"Nechaj tak.. Ráno to vyriešime, áno?"

"Ako myslíš," povedal Doctor a pobozkal ju na čelo. Zhasol svetlo a obidvaja znova zaspali.

***

"Horšie je, že si to nepamätáš. Nevybavujú sa ti ani úryvky?" opýtal sa Doctor pri raňajkách.

"Keď nad tým tak rozmýšľam tak....áno..niečo by tu bolo." povedala Rose. Doctor trpezlivo čakal a zatiaľ si krátil chviľu napchávaním sa chlebíčkami.

"Myslím....že tam bol...dalek? Hej..dalek."

"Takže.." začal Doctor, ale Rose ho prerušila.

"Šššš..." snažila sa spomenúť si.

"Kyberčlovek." povedala.

"Takže...ten deň, čo si..." nedokončil.

Rose pozerala pred seba.

"áno," povedala krátko.

"Ale to už je predsa za nami..." povedal Doctor a objal ju, "prečo máš teda nočné mory?"

"Možno...sa bojím, že ťa znovu stratím.." pozrela naňho zničene.

Doctor ju stisol v objatí ešte silnejšie.

"Nikdy!" pokrútil hlavou a žiarivo sa usmial. Potom sa jej pozrel do očí a niečo sa mu nezdalo.

"Rose?" chatil si jej hlavu do dlaní, "prečo mi neveríš?" povedal zarmútene.

"Ja.." Rose po lícach tiekli slzy.

"Roose..."povedal Doctor najláskavejšie ako vedel, "už sa to nikdy viac nestane..rozumieš? Nie je ani najmenšia šanca, že by som ťa opustil.. Milujem ťa. Aj keď už nemám dve srdcia, milujem ťa oveľa viac, ako len si dokážeš predstaviť. A! Keby mi ťa niekto chcel zobrať, nikdy by sa mu to nepodarilo. Nepodarilo by sa mu prejsť cezo mňa, rozumieš? Pretože moja láska k tebe je ako ochranný múr okolo teba. Nič sa ti nemôže stať. A ver tomu, " pobozkal ju na čelo, "že ten múr tam bude naveky. Už nikdy! Nikdy! Nechcem byť bez teba." Tentoraz už ju pobozkal na ústa.

"Moja Rose." usmial sa.

Rose tiekli od dojatia slzy. Žiadne obavy, že by sa jej ešte niečo zlé snívalo. Doctor by išiel na koniec sveta, aby ju mohol zachrániť. Teraz už sa cítila dobre. Cítila sa milovaná. Tým najúžasnejším mužom na svete.