Jasně že to znáte :) je to kousek z dílu - The Name Of the Doctor :) ale stejně jsem si to musela zkusit napsat :) je to spíše z pohledu Clary :) snad se vám to bude líbit:)
THE DAY WE WENT TO TRENZALORE
„A vlastně víš co?..Běž,utíkej chytráčku…a nezapoměň na mě,“
řekla jsem a skočila do toho prapodivného světla před sebou. Ještě jsem slyšela
jeho hlas, jak křičí mé jméno. Ale to už teď není podstatné.
Nevím, kde to jsem … vím
jenom že utíkám
říkala jsem si a
padala světlem, které bylo všude kolem mě.
Je to jako bych žila tisíc
životů na tisíce místech
říkala jsem si a pořád padala. Vlasy mi vlály a já to
nedokázala zastavit. Chtěla jsem to už ukončit. Najednou jsem byla v lodi.
Vesmírné lodi. Nikdy před tím jsem tam nebyla. Vlastně byla…ale ty vzpomínky
nejsou mé.
Narodím se , žiji,
zemřu
Najednou jsem stála u velkého okna a koukala na planetu pod
sebou. Měla jsem strach. Ale to taky nebyla má vzpomínka. Já tam nebyla….byla
to jenom moje kopie.
A pokaždé je tam
doktor. Pokaždé běžím abych ho zachránila. Znovu, znovu a znovu.
„Doktore!“ křičím na postavu před sebou. Ale nedokážu to
ovlivnit. Zase jsem někde jinde a běžím.
Běžím a pokaždé křičím Doktorovo jméno. Mám vzpomínky, ale nejsou mé. Pamatuju
si to do detailu, ale nebyla jsem tam. Nebyla jsem to já.
Jenom málo kdy mě
slyší …
Před mýma očima se zablesklo a já byla kdesi ve středověku.
Měla na sobě rudé šaty a stála kdesi v uličce. Všude byl sníh a přede mnou
stála osoba s velkým kloboukem. Bylo to až komické.
„Hey,“ křikla jsem na něj. Ale opět jsem to nebyla já.
Neměla jsem v úmyslu to říct. Ale stejně jsem to řekla.
Ale vždycky jsem tam
byla ...
„Doktore?“ řekla jsem a popošla dopředu. Byla jsem zase
někde jinde. Bylo to jako rychlé přemístění z místa na místo.
„Ano? Kdo to byl? Co chcete?“ řekl jakýsi postarší pán,
který tam zjevně neměl co dělat. A já taky ne.
Už od první chvíle…
„Promiňte …,“ vypadlo z mých úst. „Ale chystáte se
udělat velikou chybu,“ dořekla jsem a muž se zatvářil nechápavě.
„Neberte si tuhle ... ale tuhle,“ opřela jsem se o jakousi
věc. Ani jsem nevěděla, co to bylo.
„Navigace je rozbitá, ale o to větší zábava“ řekla jsem a
povzbudivě se usmála.
Od té doby co začal
utkat on…
Opět jsem otevřela oči. Všude bylo žluté až hnědé pronikavé
světlo. Byla jsem uprostřed toho všeho a padala nevědouc, kam vlastně mířím.
Nevím, kde to jsem ...
Začala jsem znovu opakovat tato slova.
Nevím, kam jdu ani kde
jsem byla … narodila jsem se proto, abych zachránila Doktora . .ale Doktor je
zachráněn ... jsem nemožná dívka … a můj příběh ... je u konce.
Dořekla jsem a dopadla.
