Not yours

Taria si sadla na chladnú podlahu svojej TARDIS a otvorila k nej manuál, ako vždy, keď ju niečo trápilo. V skutočnosti to vôbec nečítala, len prevracala stránky a rozmýšľala nad niečím úplne iným.
Spomenula si na neho. Ako sa premávali so svojimi miláčikmi po vesmíre a chovali sa bláznivo. Ako Gallifreyskí teenageri. Všetci najlepší z ročníka dostali 20 rokov flákania sa po vesmíre zadarmo. Samozrejme vo dvojiciach, so školskými, alebo starými TARDIS. Ale nie oni. Oni museli byť špeciálni a ukradli si vlastné.
Teda požičali. A nikdy nevrátili.
Problém je, že to nebolo 20 rokov. Je to už takmer 2000 rokov.
Pretože sa navzájom stratili. Omylom, ale áno.
A teraz.. je to dvetisíc rokov. Určite má niekoho iného na cestovanie časom.
To len ona po nociach plače a cez deň nehybne sleduje planéty a ako ich on zachraňuje. Nikdy ho nestihne včas. Vždy ho pozoruje na skeneri. Vždy je s ním iná tvár. Toľko bozkov, čo už videla, toľko ľudí, čo sa doňho zamilovalo, toľko ľudí, čo ho má rado, a toľko ľudí, ktorí ho nenávidia.
A to si myslela, že ju konečne niekto pochopil. Ona, ako večný mizantrop a hanblivka, sa zapáčila čarovnému chlapcovi.
Kedysi bol len jej.
Teraz obe jeho srdcia patria niekomu inému. Ani si nespomenie.
S buchotom nahnevane zavrela knihu a hodila ju do kúta. TARDIS nahnevane zavrčala motormi.
Jemne ju pohladila po konzole.
"Prepáč."
Prešla do záhrady plnej Gallifreyských kvetov. Ako veľmi svoju TARDIS milovala.
Sadla si na húpačku zhotovenú z lian. Po tvári jej znovu stiekla slza. Prečo nedokáže zabudnúť na niekoho, kto na ňu zabudol už dávno? Prečo sa kvôli nemu trápi každý deň?

Prehodila si svoje dlhé čierne vlnkaté vlasy na druhú stranu a upravila korunu z kvetov. Jeden vytiahla a pohrávala sa s ním. Odraz margaréty sa odrážal v jej sivozelených očiach. cez slzy sa pousmiala.

Odrazu sa TARDIS začala vzpierať. Odolávala niečomu silnejšiemu. Taria sa vyšvihla z hojdačky a utekala naspäť do strojovne. TARDIS hlasno stenala.
"Čo sa tu deje?" pozerala na skener a nemohla uveriť vlastným očiam. Znovu jej slzy začali stekať po tvári.
Nie, to nemôže byť pravda..

Zrazu sa ocitla namiesto svojej zelenej a útulnej TARDIS v chladnej, striebornej, s okrúhlymi vecami na stenách. Pri konzole sedel muž v cylindri s okuliarmi na nose, zabratý do nejakej knihy. Otvorila ústa, že niečo povie, ale zrazu to nedokázala.
Počkala, kým si on všimne ju.
Muž prevrátil stranu a zdvihol oči k nej. Zasekol sa v polovici obracania strany a prudko sa zdvihol.
Nahnevaným krokom prišiel až k nej a premeral si ju.
"Ako si sa sem dostala?!" stisol pery a pohliadol jej do očí. Taria v nich mala opäť slzy.
"Samozrejme, že si nepamätáš.." zamrmlala viac pre seba, ako pre neho.
"Doctor.." zašepkala.
Mužovi sa vyjasnili vrásky na tvári a dal si dole cylinder s okuliarmi.
No stále ju nespoznával.
"Pozeráš sa na mňa. Ale nevidíš ma." pokývala jemne hlavou a tvár si prikryla dlaňou. Nahlas vzlykla. Bolo jej toto treba?
Doctor jej nahle odložil ruku z tváre a stisol ju.
"Taria.." zašepkal dojato.
Taria sa jemne usmiala. Pevne ho objala.
"Stratil som ťa." zašepkal Doctor jemne na jej krk.
"Ja viem. Ale to bolo dávno."
"Veď práve." stisol pery.
"Zabudol si na mňa." zavrela oči Taria a pomaly povolila objatie.
Doctor ju chytil za plecia.
"Neprešiel jeden deň bez toho, aby som si nespomenul." pokrútil hlavou.
"Pravidlo číslo jedna, Doctor. Už si nepamätáš, kto ti ho povedal?" nadvihla obočie.
Intenzívne krútil hlavou.
"Prestaň."
"Nie. Samozrejme si na mňa myslel pri Rose. Myslel si na mňa pri Madame de Pompadeur a myslíš na mňa pokaždé pri River, že?" zlomil sa jej hlas. Vymanila sa z jeho rúk a odstúpila dozadu.
"Taria.." šokovane odvetil.
"Dvetisíc rokov som ťa sledovala. Nespomenul si si ani raz.."
"To nie je pravda!" nahneval sa Doctor.
"Mám dve srdcia, pamätáš?" dodal.
"Pravidlá Pánov času vravia, že dve srdcia nemáme preto, aby sme mohli milovať viac žien naraz v zmysle naozaj milovať, pretože naozaj ľúbiš len jednu. A ty dobre vieš, čo je v sľube Pána času." pripomenula mu. Nie nadarmo bol on až druhý najlepší z triedy.
"Taria.."
Pohliadla mu do jeho zelených očí. Pohľad jej skĺzol na motýlika a jemne sa usmiala. Sklopila oči k zemi. Doctor spravil krok k nej a dvomi prstami jej nadvihol bradu.
"Taria." povedal vážnejšie a zachytil jej pohľad.
Zavrela oči, ako znovu počula svoje meno z jeho úst. Doctor prišiel ešte bližšie a zotrel jej stekajúcu slzu z líca.
Pritisol svoje pery na jej a pobozkal ju. Taria mu chvíľu opätovala bozk, no potom sa mu náhle otočila chrbtom.
"Budeš cestovať so mnou?" počula Doctora zozadu. Skrčila sa.
Áno, áno, áno, tisíckrát.
"Nie." pokrútila hlavou a otočila sa späť. Doctorovi vyrazilo dych, pretože samozrejme čakal kladnú odpoveď.
"Ale.." začal, no Taria ho prerušila.
"Nie."
Pristúpila naspäť k nemu a položila svoju ruku tak, aby sa dotýkala oboch jeho sŕdc.
"Už tam pre mňa totiž nie je miesto." zašepkala. Náhle zmizla TARDIS aj s Doctorom a ocitla sa naspäť v záhrade vo svojej TARDIS. Kľakla si na kolená. Biele šaty mala celé od trávy a od hliny, ale to nebolo to hlavné.
Zlomila sa v slzách, ako padla na zem. Vtom pocítila vo svojom tele záchvev horúčavy a cítila v ňom každú bunku. Počúvala svoje bijúce srdcia.
Pozrela na svoje ruky. Začal z nich vychádzať zlatistý prášok, takmer ako plameň, ktorý sa šíril po celom jej tele. Bolelo to. Vždy to bolí.
No tentokrát viac.
Vtedy jej došlo, prečo regeneruje.
"Ach, Doctor.." nahlas prehltla.
"Dokázal si zlomiť obe srdcia naraz."

Forward momentum (2/2)

Vyzerala byť prekvapená tou otázkou. “Bola som trochu zaneprázdnená fotením tých fotiek. A okrem toho, máme dosť spoločných fotiek aj takto. ”

Vedel, že Daisy takmer vyletela z kože, keď uvidela záber jeho ako šepká Karen niečo do ucha a drží ju neuveriteľne blízko. Tá konkrétna fotka bola začiatok konca—aj jeho vzťahu aj neustáleho popierania pokiaľ išlo o jeho záujem o jednu konkrétnu ryšavú dievčinu. Tá fotka – a aj skrytý význam koláže (podľa neho), ktorú držal v rukách—k nemu nehovoril tisícimi slovami, ale kričal tromi: Matt miluje Karen.

Stál na mostíku neistoty a neopätovanosti, ale je čas skočiť.

Zhlboka sa nadýchol a podal jej naspäť rám, ale stále držal jej prsty.
“Nemôžem to prijať. Nie v takom stave v akom to je.“

Karen sa zaksichtila. “Vieš ako dlho mi trvalo dať tú debilnú vec dohromady?“

Predstiera nonšalantné kývnutie plecom, aj keď jeho srdce bije trikrát tak ako obyčajne. “Hej, sú to moje narodeniny. Nie je nejaké pravidlo, že na moje narodeniny máš robiť, čo ti poviem?”

Karen sa nahlas smeje. “Snívaj ďalej.”

Matt sa len tak ľahko nevzdáva. Pozrie na foťák na stole, ktorý plánovala Karen vziať domov po tom, ako mu dá darček.
“Zaberie to dve sekundy, Kaz. No tak.” Snaží sa urobiť psie oči. “Pre mňa?”

Ona pretočí očami, ale načiahne sa a zoberie tašku.
“Fungovalo to vôbec niekedy pre teba?”

On si nemôže odpustiť víťazoslávny úškrn, zatiaľ čo ona zapne fotoaparát a hrá sa s časovačom.
“Proste to urob..”

Jej druhé zagúľanie očami bolo epické, ale napriek tomu sa pripojila k nemu a sadla si na gauč, ako časovač začal odpočítavať, hovoriac, „Trikrát to krátko zapípa a potom ešte raz dlho, ako to bude robiť fotku.“
So zámienkou aby boli obidvaja v zábere sa on priblíži nebezpečne blízko a zavesí si ruku okolo jej ramien.

Keď začuje konečný tón, dotkne sa jej líca a otočí jej hlavu k tej jeho tvárou v tvár.

Ich pery sa stretnú ako uzávierka urobí snímku.


Keď otvorí oči, ona sa naňho díva s tisícimi rozličnými otázkami v jej očiach. On má však odpoveď len na jednu: Bol čas.
Zastrčí jej pramienok vlasov za ucho a potom ju ledabolo pohladí na krku odhrnutím ďalšieho prameňa vlasov.
“Oficiálne moje najlepšie narodeniny.”

Ona sa bez dychu zasmeje. “Páči sa ti tvoj darček teraz?”

Stále ju však nenecháva vyhrať.
“Ten alkohol by ešte stále celkom bodol.”

Keď na druhý deň vojde do prívesu, obraz sa pyšne skvie na stene, a on ju pobozká znova, keď ona zavesí prvý výtlačok ich fotky do rohu.

Forward Momentum (1/2)

Taaakže, áno, rozhodla som sa prekladať smillan fanfictons, ako som sa rozhodla, že ich budem aj písať. Vždy však napíšem ktoré sú moje a ktoré nie. :)

Zdroj:http://mattkaren.livejournal.com/31243.html?thread=137995#t137995




Hovorí sa, že fotka je viac ako tisíc slov.

Matt si zjavne nie je taký istý, pretože ako sa tak díva na usporiadané fotografie pred sebou, zostal bez jediného slova.

Nervózny pohyb ho vráti späť do reality, a on zdvihne oči a pozrie na vrtiacu sa nervóznu dievčinu sediacu oproti nemu, najrozporuplnejšieho človeka akého pozná.

Uvoľní atmosféru, ale aj jeho srdce, tým ako neisto znie.
"Super, budúci rok ti radšej kúpim len alkohol."
On sa snaží spamätať z omámenia, do ktorého ho postavila ona, malo by to byť ľahšie než toto, často je predsa nútený dostať sa na povrch z toho jazera myšlienok na ňu.

“Kaz, ja…”

Strápnený výraz jej prejde po tvári a načiahne sa za darčekom, ale namiesto chytenia rámu, on sa uistí že sa spoja jeho prsty s jej. “Karen,“ povie, a ona, ako počuje svoje meno, zastaví ruku v pohybe. Matt pozrie dole na kúsok neba, ktorý mu dal jeho ohnivý anjel, a potom späť na ňu.

“Je to úžasné. Ty si úžasná.”

Je to niečo, čo povedal Doctor Amy, ale tiež niečo čo sa Matt bál vypustiť z úst, pretože vedel, že tá fráza je ako vietor, ktorý dáva moc listom padať zo stromu, a pravda, ktorá sa dlho tají, vyjde na povrch veľmi rýchlo potom, s hrozbou utopiť ich oboch.

Ale ako sa tak teraz na ňu pozerá, topí sa v jej neistote. A odkedy on prevzal rolu jej ochrancu, keď sa ona nedívala, musel ju buď zachrániť, alebo uskočiť preč. Opäť jej stisol ruku. "To je to, prečo si so sebou nosila foťák celý predošlý mesiac? Dávala si toto do kopy?
Ona prikývne, konečne trochu uvoľnene. “Najprv som chcela urobiť 365 dní v roku, každý deň fotku, ale,” na jej tvári sa začínal usadzovať obrovský úškrn, ako sa postupne uvoľňovala z tej neistoty, keď mu dala do ruky zabalený jeho narodeninový darček, “Musím s tebou tráviť 9 mesiacov v roku. Ďalšie tri by boli pre mňa hazardovaním so životom."

Odpoveď je ľahká;aspoň vyzerá, ako aj všetko keď príde rad na ňu. “Mala by si byť zvyknutá na hazardovanie so životom, pracuješ so mnou každý deň."

Temná neistota je ľahko vymenená za jej jasný úsmev.

"To je až príliš pravdivé."

Ich ruky sa spoja ako si on zoberie drink z rámu v jeho lone, ale po prvýkrát nie je kompletne nehybný z intímneho dotyku. Namiesto toho sa pozrie na čierno-bielu koláž fotiek a premýšľa ako kedy mohol prežiť dvadsať sedem rokov bez nej.

Koláž fotiek -- fotka z profilu, ako pobehuje okolo konzoly TARDIS, ako sa skláňa nad konzolou, na hlave okuliare a premýšľa, fotka ako kľačí vedľa dieťaťa jedného z jeho kolegovv zákulisí, ako veľmi nadšene hrá futbal, ako sa na niečom smeje (alebo niekom), bez kamery, na jednom z interview, on a jeho rodičia, ako sedí v režisérovej kancelárii pijúc čaj, on a Adam prechádzajúci sa na pobreží v Chorvátsku, naspäť pred kamerou ako diskutuje s režisérom o nasledujúcej scéne, on v detskej nemocnici rozprávajúci sa s pacientkou a ako ju učí hrať na gitaru, on a Caitlin v kostýmoch ako sa rozprávajú o feze, ktorý má mať na hlave-- je to jeho život skrz jej oči, len s jednou dosť závažnou chybou.



Pozrie sa naspäť na ňu. “Prečo nie si ani na jednej?”







Fíha, to teda trvalo. :D Dajte mi vedieť, kde robím chyby, robím ro prvýkrát, takže ak sa vám niečo nezdá, kritika je vítaná. Taktiež, ak chcete aj druhú časť, napíšte mi do komentárov. Snáď sa páči :)

Escape and RUN!!

„Jsi Clara Oswald?!“ naléhal člověk který byl skryt ve stínech. Trhla jsem sebou a otevřela oči. Zamrkala jsem protože jsem viděla vše trochu rozmazaně. Nejspíš sem byla v nějakém opuštěném skladišti. Pár metrů ode mě bylo pár dřevěných krabic naskládaných na sobě. Zdi popraskané. Došlo mi že tady se asi pomoci nedovolám. Trhla jsem sebou ještě jednou. Na zápěstí jsem ucítila štiplavou bolest. Byla jsem přivázaná. Kůže okolo pout už byla tak podrážděná že jsem už i cítila jak mi teče krev. Musela jsem tu být hodně dlouho. Zkusila jsem nohy. Držely u sebe a okolo nich byl uvázán další řetěz. Můj únosce byl pečlivý.

„Mám zopakovat otázku?!“ zeptal se muž který nechtěl odhalit svou tvář. Mlčela jsem. Nemohla jsem si vzpomenout jak jsem se sem dostala. Zavřela jsem oči a soustředila se na své poslední vzpomínky. Vše jsem měla rozmazané a vybavovaly se mi jen útržky rozhovorů. Poslední co si vybavuji je to jak jsem křičela. Pak si vybavuji ostrou bolest na zátylku a pád na zem.

„Nic si nepamatuješ?“ zeptal se znovu. Myslím že tenhle člověk se jen tak nezná. A chce odpovědi. Ale pokuď chce odpovědi bude je muset za něco vyměnit.

Zavrtěla jsem hlavou jako že si nic nepamatuji. Což byla i pravda.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se tiše. Zvuk mého hlasu jako by mi uvízl v hrdle.

„To není podstatné…co si pamatuješ?! Víš kdo je Doktor?! Víš kde je?!“

„Doktor?“ zopakovala jsem. Bylo mi to neuvěřitelně povědomé…

Jenom, jsem si nemohla vzpomenout.

Muž vystoupil ze stínů. V jeho hnědých očích měl vztek a zlobu. Začal mne obklopovat strach. Věděla jsem že musím utéct.

Uteč a to hned.

Ucítila jsem prudkou bolest na tváři. Dotyčný mi dal facku. Musela jsem se předklonit a zadržet slzy.

Kde to sakra jsem a jak se odsud dostanu?!

Sepjala jsem ruce v pěst a opět se rovně narovnala.

„Kdo jste vy?“

Musím se dozvědět jak jsem se sem dostala.

„Důležitější je spíš kdo jsi ty“

„Měla by oběť znát svého únosce nebo únosce svou oběť?“ Odvětila jsem rázně. Chci odpovědi.

„Ale já už vím kdo jsi. Jsi Doktorova společnice“

„Prosím?“ Nechápala jsem ale pokračovala jsem dál „Já žádného Doktora neznám…jenom svého Doktora Browna…je to můj psychiatr. Když mi umřela matka. Navštěvovala jsem ho každý den. Žádného jiného Doktora neznám“ dokončila jsem , nadechla se a zaškubala sebou aby řetězy konečně povolily. Beznadějně. Akorát se mi zdálo že se spíš víc semkly kolem mého zápěstí.

„Doktor je pán času“ začal muž svým příjemným hlasem. Ale cítila jsem z něj zlost. Začal kolem mne chodit a opisoval dokonalý kruh. Každý jeho krok, každé přiražení podrážky na podlahu bylo slyšet po celé místnosti.

„Pán času? Nejste padlý na hlavu? Já na tohle nevěřím…okamžitě mne pusťte!“

„Ano! Pusťte ji! Jak řekla“

V místnosti se objevil další hlas. Nepoznala jsem ho ale byl mi podezřele povědomí. Hledala jsem nějakou postavu. Ale ozvěna tu byla tak velká že se s těží dalo poznat odkud hlas přichází.

„Pomozte mi! Ať jste kdokoli. Prosím pomoc!“ začala jsem ječet protože jsem věděla že tohle je má jediná naděje. Na přežití. Polkla jsem a zhluboka se nadechla abych mohla znovu křičet. Hlava mně bolela a zápěstí pálilo. Opět ostrá bolest na zátylku. Myslela jsem že semi hlava rozletí na dvě poloviny. Párkrát jsem zamrkala…

Probudila jsem se ve své posteli. Okamžitě se zvedla a snažila se vzpamatovat z téhle noční můry. Ostrá bolest mi prolétla hlavou a já věděla že to noční můra nebyla. Koukla jsem se na své zápěstí. Bylo pohmožděné ale krev už netekla. Promnula jsem si ruce. Potřebovala jsem vědět že je to opravdové. Bolest v zápěstí mi to potvrdila. Vstala jsem a šla se kouknout do zrcadla.

Řasenka nechutně rozmazaná kolem očí.

Asi jsem brečela…

Pár modřin, škrábanců ale žádná zlomenina nebo tak.
Uslyšela jsem ostrý zvuk porcelánu a věděla jsem že dole někdo snídá a zrovna dává talířky do myčky.  Zhluboka jsem se nadechla.

„Těžká noc?“

Vylekaně jsem sebou trhla. Byl to ten samý hlas který se objevil ve skladišti. Muž. Před očima mi projel obrázek modré budky.  Obrázek o její velikosti. Obrázek všeho co se v ní skrývá. Vzpomínky. Mé vzpomínky. A já je chci zpět.

Dvakrát jsem zamrkala.

„To skladiště…“ zašeptala sem a zadržovala slzy „co se tam stalo?“

„Unesli tě přímo z TARDIS“

Tardis? Modrá budka? Doktor? Trenzalore?

Padám žlutým světlem a vidím všechny vzpomínky Doktora. Skočila jsem do Trenzaloru a pak jsem viděla už jen záblesky mých vzpomínek. Vstoupila jsem do jeho časové linie…a přežila jsem.

Sedla jsem si na postel.

„Ty si to nepamatuješ že ne?“ pokračoval po chvíli když jsem neodpovídala.

Marně si vybavuju ty ruce které mne táhly úzkou neosvětlenou chodbou.

„Tvá mysl na to nejspíše chtěla zapomenout…bude lepší nesnažit se si vzpomenout…ve tvém mozku máš teď zeď. A za ní jsou všechny tvé vzpomínky. Tvá mysl je před tebou uzamkla. Občas je lepší si nic nepamatovat“ řekl a pohladil mne po tváři.

Doktor…

Muž který mi už tolikrát zachránil život…a vždycky se pro mne vrátil. Vždycky mě zachrání…

Zavřela jsem oči a snažila se rozvzpomenout…Ale nešlo to…

"Like an Ex?" "Yes. An Ex."

"Doctor! Čo tu robíš? Ako si sa sem dostal? Nemáš tu čo robiť! Preboha, čo sa stalo?" River sa prekvapene zdvihla zo stoličky a postavila sa rovno pred usmievajúceho sa Doctora. Niečo však nebolo správne. Z očí sa mu valili potoky sĺz. River ho chytila za ruku.
 "Hovor.." naznačila ústami.
"Nie je čo..." povedal potichu a silne ju stisol vo svojom náručí.
"Doctor.." River zašepkala.
Vtom jej to došlo.To ako sa správa, prečo plače. Doctor sa s ňou prišiel rozlúčiť. To znamená, že buď skoro zomrie, alebo si to myslí. Obidvoje je vlastne to isté.
"Kedy?" pozrela naňho.
"Na tom nezáleží." pokrútil hlavou. Pohladil ju po líci a pomaly ju pobozkal. River pocítila jeho slané bozky na svojich perách a slzy sa jej hrnuli do očí. Vedela, že Doctor zomrie. Vedela o tom, že už mu nezostávajú regenerácie. Vedela všetko. Aj to, že aj muži ako on musia zomrieť. Pritisla sa mu na hruď.
"Koľko tu so mnou môžeš ešte byť?"
Doctor sa zasmial a zotrel si slzy z očí.
"To je to profesorka Songová. Budem s tebou.." nahol sa a zašepkal jej do ucha "už navždy."
River sa prekvapene dotkla Doctorových rúk. Potom jej Doctor zobral obidve ruky a pritisol ich na dvoje srdcia.

Ani jedno už nebilo.

Doctor sa nechystal zomrieť. Doctor prišiel za ňou.

Doctor..

Už JE mŕtvy.

Doctor ešte raz pobozkal River, no skôr než mu to ona mohla opätovať..
Rozplynul sa vo vzduchu.






Takže, týmto sa opravedlňujem za moju dllllhú neaktivitu, aj za toto. Je to krátke a sama neviem čo to je...proste si to nejako vysvetlite..
Ale chcela by som možno znovu začať prispievať na blog častejšie, ešte kým sú prázdniny. Aj keď nemám moc veľa nápadov a aj toto je len,... neviem..takže to je asi všetko. Ak ste si všimli, dole pod príspevkom sa dá príbeh ohodnotiť, tak neváhajte, nič vás to stáť nebude. Komentovať môžete ak máte na gmaili účet, čo si myslím že podstatná väčšina má. Pokiaľ by ste nám chceli niečo povedať, prípadne vedieť o novinkách na blogu a iné veci, vždy nás nájdete na našej facebookovej stránke. Pekný zvyšok večera :))

I find you!

Do očí mi nepříjemně svítilo slunce takže jsem neviděla ani kam jdu. Ale touhle cestou jsem procházela už po několikáté a térén jsem měla otestovaný. Ladně jsem přeskočila potok a odbočila na cestu k lesu. Sluneční záře ze mě pomalu opadávala a já už dokázala v dáli rozeznat stroj času.
"Tardis..." vydechla jsem a přibližovala se lesním terénem přímo k ní. Obešla jsem hromadu posekaných stromů kvůli kterým to v téhle oblasti úžasně vonělo dřevem a smůlou. Vyhodila jsem mentolovou žvejkačku kterou jsem žvýkala. Teď už jsem stála tváří v tvář modré budce. Věděla jsem moc dobře co je uvnitř. Sladká, neviná , obyčejná modrá budka. Ale vevnitř je jiná. Je nekonečná...
Vztáhla jsem ruku a třikrát jemně zaklepala. I když jsem se snažila co nejjemněji tak dřevo dunělo. Nevím proč to vlastně dělám. Mám u tohohle i smíšené pocity.

Jmenuji se Bella Greyová. Tenhle sen navštěvuji každý den. Není to skutečné. Je to jen změť mých představ a pocitů. Vždycky jsem toužila po něčem extra. A tady to mám. Můj malý stroj času.

Otočila jsem klíčem v zámku a otevřela jsem dveře...trochu při otevření zavrzaly. Ale mně ten zvuk akorát připomněl že tady jsem vítána. Že někdo chce abych vstoupila.

Otevřela jsem oči. Na obličeji jsem cítila chladný pot. Všude okolo mě byla tma. Přetočila jsem se na pravý bok ale věděla jsem že už neusnu. Věděla jsem že se chci do toho snu vrátit. Odhodila jsem ze sebe peřinu a vsoukala se do džínů které jsem měla přehozené přez židli. Vzala jsem si ze šuplíku baterku a potichu otevřela okno. Pokoj mám v přízemí takže jsem prostě vyskočila. Křupání větviček snad rodiče nevzbudí...

To místo...kde má být TARDIS je asi půl kilometru od mého domova...

Prošla jsem pár ulicemi a pak zahnula po cestě k lesu. Místo slunce mi na cestu svítil měsíc. Byl úplněk . Musela jsem se na chvíli zastavit a na tu nádheru se podívat. Ty hvězdy, mléčná dráha, velký vůz...ale...
Co je tohle?
Na obloze nade mnou něco blikalo. Letadlo to nebylo. To bych poznala. Přibližovalo se to...
Snižovalo to rychlost a padalo to k zemi...a byla to...byla to TARDIS.
Musela jsem se skrčit aby mě nesmetla. Proletěla nade mnou a přistála o kousek dál. Zvedla jsem se a mněla jsem srdce až v krku.
Pořádný adrenalin...to je moje!
Sen se mi vyplnil. Tomu bych nikdy nevěřila. Třeba bych ten sen teď mohla dokončit v realitě. Otevřít konečně modré dveře a  nakouknout dovnitř. Chci vidět celý čas a prostor. Baterku jsem zastrčila za džíny a utíkala k TARDIS. Přede dveřmi jsem se zastavila.
Něco je tu špatně...
Opravdu, něco tu nebylo v pořádku. Zmocnila se mě panika.
Nemám klíč!
Když v tom mě něco začalo pálit v kapse. Vytáhla jsem to. Svítilo to světle modrou září. Byl to klíč. Bez váhání jsem ho zasunula do zámku a vydechla.
Co mě tam asi čeká? pomyslela jsem si a otevřela dveře...

PondEra

FRENUIE by: #M

-Upozornění: nedává to moc smysl. Psala jsem to v noci a úplně bezmyšlenkovitě. Ale tak snad se to bude líbit...

Řekni jí…Tohle je příběh Amelie Pondové…a takhle končí.

Dopsala jsem poslední slova do knížky která měla předat tenhle vzkaz Doktorovi. Cítila jsem v mých očí slzy. Jak se vytlačuj ven.  Nedokázala jsem to zastavit.  Koukala jsem se na poslední stranu knihy která byla poslední vzpomínka na něj . Jediné co mě od něj dělilo. Ten příběh , ta událost která byla obsažena v této knize která ležela přede mnou.  Seděla jsem nad tou knihou hodně dlouho dokuď nepřišla moje dcera River.

A: „Hodně štěstí“ řekla jsem a zvedla se ze židle.

R: „Jsi v pořádku Amy?“ řekla River a poznala že něco není v pořádku.

A: „Ale nic…jenom…vzpomínky“  řekla jsem a utřela si uslzené oči.  V tu chvíli do pokoje přišel Rory. Přišel ke mně a propletl se mnou prsty. Oba jsme se teď koukali na River.

Rory: „Přijedeš nás ještě někdy navštívit?“  zeptal se Rory a River se zatvářila…jak to říct…škodolibě.

River: „Neboj se tati…ještě se setkáme…v Frenuii je možné všechno“  dořekla River, naťukala pár čísel do svého teleportu a v záblesku modrého světla se vypařila pryč.

Rory: „Ve Frenuii?“ zopakoval Rory a ani já nevěděla co to znamená. Oba jsme po tom začali pátrat. Ptali se sousedů, chodili do knihovny a hledali každou zmínku o tom podivném slově. Za každou cenu jsme to museli zjistit co možná nejdřív. Už jsem si zvykla na život bez Doktora. Byl to obyčejný život. Ale ani mně a Rorymu obyčejný život nevyhovoval. Potřebovali jsme do života nějakou náplň. Něco co by mu znova vrátilo tu správnou tvář.

Frenuie…Frenuie…

Pořád jsem opakovala tato slova a chodila po místnosti. Najednou jsem dole v kuchyni uslyšela hlasy. Rory už se nejspíše mezitím vrátil ale kdo byl ten druhý hlas?

Sešla jsem dolů se podívat. Byla to River. Koukla jsem se jí do očí a vypadala ztrápeně. Ještě nikdy nevypadala hůř.

A: „River co se děje? Stalo se něco Doktorovi?“

R: „Ne vůbec nic…všechno je v pořádku“

Jistě že já a Rory jsme věděli že něco určitě v pořádku není.  Ale nehodlali jsme to řešit. Jistě by nám zase odpověděla jenom „spoilery“ a úplně by nás odpálkovala.

A: „River?“

R: „Ano Amy?“

A: „Co je to ta Frenuie?“  zeptala jsem se a River svraštila obočí. Koukla na stroj času který měla na levém zápěstí.

R: „Ale to už je hodin…vlastně jsem si jenom přišla pro tu knížku co jsem tu minule nechala“ zvedla se od stolu a šla k nám do ložnice. Mezitím jsme si s Rorym vyměňovali nechápavé pohledy a jeden druhému jsme pantomimicky naznačovali ať teda něco řekne. River se vrátila zpět do místnosti a na nás oba se nechápavě koukla.

River : „Již brzy se zase uvidíme…“ řekla a opět byla v záblesku pryč.

Nevěděli jsme co říct. Do večera jsme nepromluvili skoro jediné slovo. Oba nás zaráželo chování naší dcery. Ona něco tuší. Ona ví že něco přijde…ale co?

R: „Jdeš si už lehnout?“ řekl Rory který vykoukl zpoza dveří a já jenom kývla. Zavřela jsem knížku kterou jsem měla na psacím stole a šla za ním.

Ulehla jsem do postele a zakryla se peřinou.

R: „Au“ řekl Rory když dolehl na polštář pod ním. Okamžitě se napřímil a koukl se co pod tím polštářem je. Byl to malý pytlíček s nějakým podivným zápachem a nejspíše s nějakýma bylinkama uvnitř.

A: „Podívej…je tam něco napsané“ řekla jsem a otočila mu pytlíček v ruce.

R: „Ahoj“

A: „Cože?“ odpověděla jsem nechápavě.

R: „Je tam napsané „ahoj“ “ dopověděl Rory a já se okamžitě podívala pod svůj polštář. Taky tam byl pytlíček s nějakými podivnými bylinkami uvnitř. Otočila jsem ho v ruce a pečlivě si přečetla nápis na pytlíčku.

R/A: „Ahoj zlato“ řekli jsme oba najednou a svět kolem nás se začal točit a houpat. Oba jsme zůstali na posteli a čekali co se bude dít dál. Drželi jsme se postele zuby, nehty ale myslím že to ani nebylo potřeba.  Najednou jsme byli na louce plné květů podruhé zas na nějakém polorozpadlém hradě. Jako bychom padali v nějaké díře času a objevovali se na místech které jsme ještě nikdy neviděli. Najednou jsme se zastavili. Byli jsme v kruhové místnosti. Nikde nic. Jenom my dva. Stáli jsme na zemi. Už jsme ani neměli věci na spaní. Nýbrž oblečení na svatbu.

A: „Co se to děje?“ řekla jsem nechápavě a rozhlížela se kolem sebe.

R: „Proč se ptáš mě?“ řekl Rory.

„Ano správná otázka…proč se ptáš něj?“ řekl hlas za námi. Okamžitě jsem ho poznala. Otočila jsem se a spatřila muže o němž jsem snívala. Na kterého jsem čekala 12 let.

A: „Doktore!!“ zařvala jsem a běžela ho obejmout. Ale však když jsem se ho chtěla dotknout rozplynul se.

D: „Nenene…nesahat…je to jen hologram…i vy jste jen hologram“ řekl chytře a rozhlížel se po okolí.

R: „Tak kde teda jsme?“ řekl nechápavě Rory a přešlapoval na místě.

D: „Přesně tam kde jste byli…pouze spíte…River vám do těch pytlíčků dala speciální bylinu jménem Filoderfit aby vás uspal a vy jste se mohli přesunout sem…ah chytré děvče“ dořekl a narovnal si svého červeného motýlka.

A: „Pořád jsi ale neřekl kde jsme…“

D: „Toto…je milá Pondová…FRENURIE“  začal obcházet kruhovou místnost.

„Místo snů..místo kde se všechny tvoje touhy stanou skutečností…třeba já jsem vždycky chtěl umět řídit motorku a hle“ ukázal na prázdný prosto před sebou. Najednou z ničeho nic sem přijela motorka kterou ovšem nikdo neřídil. Prostě přijela sama z prázdna.  Nechápavě jsem vykulila oči. Věděla jsem co si budu přát. Urputně jsem myslela na tu modrou budku. Doktor nejspíše odhalil mé myšlenky.

D: „Tardis sem přenést nejde“ nervózně  se podíval do země a přešlapoval na místě.

A: „Uvidíme tě ještě někdy?“ koukla jsem na něj a viděla v jeho očích slzy. Najednou se všechno rozplynulo. Jako mlha…

„NE!!“ začla jsem křičet ale to už jsme byli s Rorym u sebe doma. Křičela jsem do polštáře a hlasitě brečela. Tohle jsem v sobě dusila už hodně dlouho…