Just a dream yeah?

Opäť Amy. Asi to bude trošičku zmätené, ale snáď ma pochopíte. Je to dosť krátke.. ospravedlňujem sa.

Moje meno je Amélia Pondová. Keď som mala sedem rokov, mala som imaginárneho priateľa. Včera bola noc pred mojou svadbou. A môj imaginárny priateľ sa vrátil.
Alebo som si to aspoň doteraz myslela.

***

"Nikdy už ťa nebudem môcť vidieť." hovoril Doctor pomaly a vystrašene.
"Budem v poriadku. Budem s ním." Amy bolo do plaču.
"Amy, prosím. Len poď so mnou späť do Tardis. Pondová." snažil sa ju presvedčiť cez vzlyky.
"Otrhaný muž," otočila sa Amy, a ešte stihla cez slzy povedať:
"Zbohom." Povedala a pred očami Doctora a River zmizla.


***
Otvorila som oči, a vyjavene sa posadila na posteli. Čo sa to práve stalo?! To... to nie...
To nemôže byť pravda.
Ako to bolo?
You die in dream, you´ll wake up in reality..
Ale..
Zasvietila som lampu a pozrela napravo. Svadobné šaty. Ešte stále tam viseli. Čistobiele, nepoškodené, nepoužité. Svadbu som teda ešte nemala. Nikdy sa nestala. Ako aj všetko ostatné.
Rýchlo som si utrela slzu z líca, zhasla lampu a pomaly som si znovu ľahla. Doctor sa nikdy nevrátil, ani sa nevráti. Nikdy neexistoval. Bol len v mojej hlave. Všetko čo sa stalo, sa stalo v mojej hlave. Bol to len sen.
Nič sa nestalo. Je to fajn. Stále som sa musela ukľudňovať. Srdce mi hlasno búchalo. Zavrela som oči a snažila sa zaspať.  Musím zaspať. Zajtra sa predsa vydávam.



Nie som si tým celkom istá. Môže to byť? :/

Amelia´s last last farewell

Hi, guys, facká  ma múza, tak pre vás (no vlastne je to skôr pre mňa) píšem najrýchlejšie ako môžem. Dúfam, že sa bude páčiť. Balenie môže obsahovať feels.

P.S. (áno, uvedomujem si že som to trochu nepremyslela, ale to si nevšímajte... len čítajte..)

Stará žena na smrteľnej posteli opatrne pohla rukou, aby neprerušila prístroje vedľa nej. Zo stolíka zobrala fotografiu a opatrne po nej prešla prstami. Na fotke bola nevesta oblečená v bielom, so závojom na ryšavých vlasoch, a dvaja muži. Jeden bol ženích a ten druhý mal na sebe oblek s cylindrom. Všetci traja sa zrovna smiali. 

Vráskavé čelo starej ženy sa na chvíľu narovnalo. V mysli sa jej objavovali ďalšie obrazy z jej mladosti. Malé bucľaté dievčatko kľačiace pri posteli na nohách. Otrhaný muž, ktorý sa zrovna napcháva rybími prstami s pudingom. Prasklina. Jablko. Veľký tresk. Svadba. Pristávajúca modrá búdka. Muž v cylindri vykúkajúci z nej. Príšerný tanec. Posledný centurion. Dalek. Kyberčlovek. Zelené svetielko na konci šraubováku. Vystrašené ryšavé dievča. Sochy. Veľa sôch. A znova sochy. Miznúci muž. Miznúca žena. 

Dni, čo nikdy neprišli.

Už päť dlhých rokov, znova a znova sa vracali pochmúrne myšlienky. Slzy a smútok. Nie tie slzy, čo sú teplé a nakoniec vás predsa len zahrejú. Nie.

Studené slzy, ktoré nekonečne dlho stekajú po lícach a chladia celé telo. Slzy, z ktorých dostanete triašku a začnete plakať ešte viac. Chlad a prázdnota, ktoré sa skrývajú v ľadových slzách. Dobrodružstvá, ktoré nikdy neboli, spomienky, bolesť, cit, láska, smútok, šťastie, priateľstvo. Všetko končí v slzách. 

Ale navždy to ostane v srdci. Slzy zmyjú to škaredé a ostane len to nádherné.

Žene skĺzla po líci slza a pomaly dokvapla na posteľ. Hneď zmizla a objavila sa tam malá mokrá škvrna. Žena položila fotografiu na jej miesto a znova sa zamračila. Otrhaný muž. Kde je teraz? Kde sa skrýva, keď je jej najhoršie? Keď je na svete posledných pár minút? Nezmôže sa ani len na letmé zamávanie v okne? 

Zbabelec. Nikdy viac ho neuvidí predtým, než zomrie. 

Beztak túžila po tom, aby sa naposledy mohla zasmiať na tom hlúpom motýlikovi, ktorého mal uviazaného tesne pri krku. Dobre vedela, že je to nemožné. 

Po líci jej stiekla ďalšia slza. Cítila, že onedlho príde jej posledný výdych. No vtom sa otvorili dvere a vo dverách sa objavila mužská topánka. Onedlho sa ukázala celá noha.

Amy bolestne privrela oči. 

Do miestnosti postupne vošiel muž v cylindri a prišiel k posteli. Amy otvorila vlhké staré oči. Pozrela sa na hlúpu tvár a usmiala sa. Slzy jej vyhŕkli z očí. Muž ju chytil za ruku. Stisla ju najsilnejšie ako vedela. Trápili ju bolesti. Pozrela sa na motýlika a naposledy sa zasmiala nad jeho stupiditou. Doctor si kľakol vedľa nej a pobozkal ju na staré zvráskavené čelo. Pohladil ju po šedivých vlasoch a zatlačil mŕtvej žene viečka. Naposledy sa pozrel na jej tvár a pomaly odkráčal z miestnosti.

Last Question

Tento jednodílný příběh jsme s kamarádkou psaly na lyžáku. část jsem psala já a část ona :) tak snad se bude líbit :)


Stála na rozlehlé louce v pravé ruce svírala dopis. Poslední co jí po něm zbylo. Modrá obálka s podivnými nápisy. Přesně na tomle místě ho viděla naposledy. Ponořila se do svých vzpomínek. Modrá budka mizející jí před očima. Vlasy jí vlály ve větru způsobeném mizející Tardis. Už to bylo pět let. Každý rok, ve stejný den, ve stejnou hodinu sem Amelie Pondová chodila čekat na svého otrhaného muže. Nevěděla proč. Stejně už se nevrátí. Ale už ví proč se sem pořád vrací. Čeká, a věří že se zase vrátí. Už se pro ni vrátil. Tak proč ne znovu? Už se stmívalo a Amy pomalu stratila naději v příchod jejího otrhaného muže. Vešla do hustého lesa a pokračovala domů. Brečela, už to asi nemělo cenu. Všechno jí ho připomínalo. Každý den chodila kolem obchodu s motýlky. I dnes kolem něj šla. Koukla se do výlohy, červený motýlek se na ní koukal... tak nějak nevinně. Jako by osoba která ho každý den nosila vůbec nic nezpůsobila. Jako by v tom motýlku nebyly žádné smutné ani šťastné vzpomínky. Zastavila se. Koukala na rudý motýlek a jako by to byl nějaký akční seriál. Zůžily se jí zorničky. Na motýlku byl špendlíkem přichycený tmavě modrý papírek. V obchodu už je zavřeno, nemá to cenu. Odvrátila hlavu. Nechtěla vědět co ten papírek říká. Sedla si do podřepu, tvář si složila do suchých dlaní a přemýšlela. Přemýšlela co dál. Jak bez něj bude žít. Pak se najednou její zničené tělo samo bezmyšlenkovitě zvedlo a šlo k obchodu. Sponkou odemkla zámek. Ale pud sebezáchovy zvítězil. Zabouchla dveře a tak pět minut tam stála, pak se odvážila otevřít a sáhnout do výlohy. Po prvním dotyku od motýlka ucukla. Raději zavřela utrápené oči. Sáhla na hrubý povrch látky, ze kterého je motýlek vyroben. Vydechla. Popadla papírek, zabouchla dveře a doširoka otevřela oči. Na papírku nic není. Otáčí ho pořád dokola. Nechápe to. Zmačká ho a mrští s ním do kapsy. Z oka jí stekla slza.
„TY IDIOTE!" zakřičela z plných plic směrem k nebi. Plna zklamání se sklátí ke kolenům. A pak si pro sebe něco zachraptí. Ale ta slova jsou věnována jejímu otrhanému muži.
,,Víš co? Mám otázku. Jenom jednu. Poslední... otázku." na konci se jí zlomil hlas.
,,Kde jsi?"

BY: #M & #E