WHO I AM? část 2.

Na modrou budku jsem úplně zapomněla. Nejspíš to byl zase výron mé hloupé představivosti. Nevím co se to semnou děje. Ale měním se. Občas ani nevím kde jsem ani kdo jsem. Ale to ted´neřeším. Věnuji se svému normálnímu životu. Studium, rodina, kamarádi. Už jsem i docela oblíbená. Na nějaké ty sci-fi věcičky si vzpomenu málo kdy. A když už- tak si to nechám pro sebe. 

Bylo právě 23. října a já měla 1. hodinu Zeměpis. Rychle jsem utíkala do své učebny, sedla jsem si a poslouchala výuku. Sem tam jsem se koukla do učebnice na obrázky. Nějaké jsem si prohlížela důkladněji. 

*Oh! To není možné!* Zrak mi ulpěl na zářivě modré policejní budce. Ano, byla to ona! Ta budka kterou Oswin viděla. Byla to přesně ta samá budka.

*Ale do dělá v roce 1936?Vždyt tahle fotka je 78 let stará!*. Odvrátila jsem zrak od fotky a rychle zvedla ruku. 

"Ano Oswin? Co potřebujěš?" Zeptala se mě naše milá paní učitelka zeměpisu. Ukázala jsem na fotku v učebnici a gestem jí ukázala at´ se jde podívat. Ale modrá budka už na tom obrázku nebyla.
*Jak to?!* V hlavě mi to nedávalo smysl.

"Ale už nic.." řekla jsem a dělala že dál poslouchám to její žvanění. Celý den jsem na to nemohla přestat myslet. Bylo to divný. Jako každou středu jsme s kamarády šli na hřiště. Všichni lítali na houpačkách nebo tak. Jediná já jsem seděla na lavičce a psala si do deníku co se mi dneska stalo. Viděla jsem jí! Opravdu tam byla! uklidňovala jsem se v duchu.
"Oswaldová" zavolal na mě Josh a  mířil si to ke mně. "Pojd se taky zhoupnout". Podal mi ruku. 

"Víš Joshi já..Joshi?!" Jako by se celý svět zastavil. Josh zůstal tak jak byl. Nehýbal se. Ruku napřaženou ke mně. Ani nemrkl. 

*Co se to sakra děje?!!*. Začala jsem panikařit. Všude kam jsem se podívala byli jenom zamrzlý lidé. Ale nebyli to jako sochy. Ale jako by je prostě jenom někdo zastavil. Najdenou mě ofoukl vítr a já se otočila. Stála tam ta modrá budka.