Escape and RUN!!

„Jsi Clara Oswald?!“ naléhal člověk který byl skryt ve stínech. Trhla jsem sebou a otevřela oči. Zamrkala jsem protože jsem viděla vše trochu rozmazaně. Nejspíš sem byla v nějakém opuštěném skladišti. Pár metrů ode mě bylo pár dřevěných krabic naskládaných na sobě. Zdi popraskané. Došlo mi že tady se asi pomoci nedovolám. Trhla jsem sebou ještě jednou. Na zápěstí jsem ucítila štiplavou bolest. Byla jsem přivázaná. Kůže okolo pout už byla tak podrážděná že jsem už i cítila jak mi teče krev. Musela jsem tu být hodně dlouho. Zkusila jsem nohy. Držely u sebe a okolo nich byl uvázán další řetěz. Můj únosce byl pečlivý.

„Mám zopakovat otázku?!“ zeptal se muž který nechtěl odhalit svou tvář. Mlčela jsem. Nemohla jsem si vzpomenout jak jsem se sem dostala. Zavřela jsem oči a soustředila se na své poslední vzpomínky. Vše jsem měla rozmazané a vybavovaly se mi jen útržky rozhovorů. Poslední co si vybavuji je to jak jsem křičela. Pak si vybavuji ostrou bolest na zátylku a pád na zem.

„Nic si nepamatuješ?“ zeptal se znovu. Myslím že tenhle člověk se jen tak nezná. A chce odpovědi. Ale pokuď chce odpovědi bude je muset za něco vyměnit.

Zavrtěla jsem hlavou jako že si nic nepamatuji. Což byla i pravda.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se tiše. Zvuk mého hlasu jako by mi uvízl v hrdle.

„To není podstatné…co si pamatuješ?! Víš kdo je Doktor?! Víš kde je?!“

„Doktor?“ zopakovala jsem. Bylo mi to neuvěřitelně povědomé…

Jenom, jsem si nemohla vzpomenout.

Muž vystoupil ze stínů. V jeho hnědých očích měl vztek a zlobu. Začal mne obklopovat strach. Věděla jsem že musím utéct.

Uteč a to hned.

Ucítila jsem prudkou bolest na tváři. Dotyčný mi dal facku. Musela jsem se předklonit a zadržet slzy.

Kde to sakra jsem a jak se odsud dostanu?!

Sepjala jsem ruce v pěst a opět se rovně narovnala.

„Kdo jste vy?“

Musím se dozvědět jak jsem se sem dostala.

„Důležitější je spíš kdo jsi ty“

„Měla by oběť znát svého únosce nebo únosce svou oběť?“ Odvětila jsem rázně. Chci odpovědi.

„Ale já už vím kdo jsi. Jsi Doktorova společnice“

„Prosím?“ Nechápala jsem ale pokračovala jsem dál „Já žádného Doktora neznám…jenom svého Doktora Browna…je to můj psychiatr. Když mi umřela matka. Navštěvovala jsem ho každý den. Žádného jiného Doktora neznám“ dokončila jsem , nadechla se a zaškubala sebou aby řetězy konečně povolily. Beznadějně. Akorát se mi zdálo že se spíš víc semkly kolem mého zápěstí.

„Doktor je pán času“ začal muž svým příjemným hlasem. Ale cítila jsem z něj zlost. Začal kolem mne chodit a opisoval dokonalý kruh. Každý jeho krok, každé přiražení podrážky na podlahu bylo slyšet po celé místnosti.

„Pán času? Nejste padlý na hlavu? Já na tohle nevěřím…okamžitě mne pusťte!“

„Ano! Pusťte ji! Jak řekla“

V místnosti se objevil další hlas. Nepoznala jsem ho ale byl mi podezřele povědomí. Hledala jsem nějakou postavu. Ale ozvěna tu byla tak velká že se s těží dalo poznat odkud hlas přichází.

„Pomozte mi! Ať jste kdokoli. Prosím pomoc!“ začala jsem ječet protože jsem věděla že tohle je má jediná naděje. Na přežití. Polkla jsem a zhluboka se nadechla abych mohla znovu křičet. Hlava mně bolela a zápěstí pálilo. Opět ostrá bolest na zátylku. Myslela jsem že semi hlava rozletí na dvě poloviny. Párkrát jsem zamrkala…

Probudila jsem se ve své posteli. Okamžitě se zvedla a snažila se vzpamatovat z téhle noční můry. Ostrá bolest mi prolétla hlavou a já věděla že to noční můra nebyla. Koukla jsem se na své zápěstí. Bylo pohmožděné ale krev už netekla. Promnula jsem si ruce. Potřebovala jsem vědět že je to opravdové. Bolest v zápěstí mi to potvrdila. Vstala jsem a šla se kouknout do zrcadla.

Řasenka nechutně rozmazaná kolem očí.

Asi jsem brečela…

Pár modřin, škrábanců ale žádná zlomenina nebo tak.
Uslyšela jsem ostrý zvuk porcelánu a věděla jsem že dole někdo snídá a zrovna dává talířky do myčky.  Zhluboka jsem se nadechla.

„Těžká noc?“

Vylekaně jsem sebou trhla. Byl to ten samý hlas který se objevil ve skladišti. Muž. Před očima mi projel obrázek modré budky.  Obrázek o její velikosti. Obrázek všeho co se v ní skrývá. Vzpomínky. Mé vzpomínky. A já je chci zpět.

Dvakrát jsem zamrkala.

„To skladiště…“ zašeptala sem a zadržovala slzy „co se tam stalo?“

„Unesli tě přímo z TARDIS“

Tardis? Modrá budka? Doktor? Trenzalore?

Padám žlutým světlem a vidím všechny vzpomínky Doktora. Skočila jsem do Trenzaloru a pak jsem viděla už jen záblesky mých vzpomínek. Vstoupila jsem do jeho časové linie…a přežila jsem.

Sedla jsem si na postel.

„Ty si to nepamatuješ že ne?“ pokračoval po chvíli když jsem neodpovídala.

Marně si vybavuju ty ruce které mne táhly úzkou neosvětlenou chodbou.

„Tvá mysl na to nejspíše chtěla zapomenout…bude lepší nesnažit se si vzpomenout…ve tvém mozku máš teď zeď. A za ní jsou všechny tvé vzpomínky. Tvá mysl je před tebou uzamkla. Občas je lepší si nic nepamatovat“ řekl a pohladil mne po tváři.

Doktor…

Muž který mi už tolikrát zachránil život…a vždycky se pro mne vrátil. Vždycky mě zachrání…

Zavřela jsem oči a snažila se rozvzpomenout…Ale nešlo to…