PondEra

FRENUIE by: #M

-Upozornění: nedává to moc smysl. Psala jsem to v noci a úplně bezmyšlenkovitě. Ale tak snad se to bude líbit...

Řekni jí…Tohle je příběh Amelie Pondové…a takhle končí.

Dopsala jsem poslední slova do knížky která měla předat tenhle vzkaz Doktorovi. Cítila jsem v mých očí slzy. Jak se vytlačuj ven.  Nedokázala jsem to zastavit.  Koukala jsem se na poslední stranu knihy která byla poslední vzpomínka na něj . Jediné co mě od něj dělilo. Ten příběh , ta událost která byla obsažena v této knize která ležela přede mnou.  Seděla jsem nad tou knihou hodně dlouho dokuď nepřišla moje dcera River.

A: „Hodně štěstí“ řekla jsem a zvedla se ze židle.

R: „Jsi v pořádku Amy?“ řekla River a poznala že něco není v pořádku.

A: „Ale nic…jenom…vzpomínky“  řekla jsem a utřela si uslzené oči.  V tu chvíli do pokoje přišel Rory. Přišel ke mně a propletl se mnou prsty. Oba jsme se teď koukali na River.

Rory: „Přijedeš nás ještě někdy navštívit?“  zeptal se Rory a River se zatvářila…jak to říct…škodolibě.

River: „Neboj se tati…ještě se setkáme…v Frenuii je možné všechno“  dořekla River, naťukala pár čísel do svého teleportu a v záblesku modrého světla se vypařila pryč.

Rory: „Ve Frenuii?“ zopakoval Rory a ani já nevěděla co to znamená. Oba jsme po tom začali pátrat. Ptali se sousedů, chodili do knihovny a hledali každou zmínku o tom podivném slově. Za každou cenu jsme to museli zjistit co možná nejdřív. Už jsem si zvykla na život bez Doktora. Byl to obyčejný život. Ale ani mně a Rorymu obyčejný život nevyhovoval. Potřebovali jsme do života nějakou náplň. Něco co by mu znova vrátilo tu správnou tvář.

Frenuie…Frenuie…

Pořád jsem opakovala tato slova a chodila po místnosti. Najednou jsem dole v kuchyni uslyšela hlasy. Rory už se nejspíše mezitím vrátil ale kdo byl ten druhý hlas?

Sešla jsem dolů se podívat. Byla to River. Koukla jsem se jí do očí a vypadala ztrápeně. Ještě nikdy nevypadala hůř.

A: „River co se děje? Stalo se něco Doktorovi?“

R: „Ne vůbec nic…všechno je v pořádku“

Jistě že já a Rory jsme věděli že něco určitě v pořádku není.  Ale nehodlali jsme to řešit. Jistě by nám zase odpověděla jenom „spoilery“ a úplně by nás odpálkovala.

A: „River?“

R: „Ano Amy?“

A: „Co je to ta Frenuie?“  zeptala jsem se a River svraštila obočí. Koukla na stroj času který měla na levém zápěstí.

R: „Ale to už je hodin…vlastně jsem si jenom přišla pro tu knížku co jsem tu minule nechala“ zvedla se od stolu a šla k nám do ložnice. Mezitím jsme si s Rorym vyměňovali nechápavé pohledy a jeden druhému jsme pantomimicky naznačovali ať teda něco řekne. River se vrátila zpět do místnosti a na nás oba se nechápavě koukla.

River : „Již brzy se zase uvidíme…“ řekla a opět byla v záblesku pryč.

Nevěděli jsme co říct. Do večera jsme nepromluvili skoro jediné slovo. Oba nás zaráželo chování naší dcery. Ona něco tuší. Ona ví že něco přijde…ale co?

R: „Jdeš si už lehnout?“ řekl Rory který vykoukl zpoza dveří a já jenom kývla. Zavřela jsem knížku kterou jsem měla na psacím stole a šla za ním.

Ulehla jsem do postele a zakryla se peřinou.

R: „Au“ řekl Rory když dolehl na polštář pod ním. Okamžitě se napřímil a koukl se co pod tím polštářem je. Byl to malý pytlíček s nějakým podivným zápachem a nejspíše s nějakýma bylinkama uvnitř.

A: „Podívej…je tam něco napsané“ řekla jsem a otočila mu pytlíček v ruce.

R: „Ahoj“

A: „Cože?“ odpověděla jsem nechápavě.

R: „Je tam napsané „ahoj“ “ dopověděl Rory a já se okamžitě podívala pod svůj polštář. Taky tam byl pytlíček s nějakými podivnými bylinkami uvnitř. Otočila jsem ho v ruce a pečlivě si přečetla nápis na pytlíčku.

R/A: „Ahoj zlato“ řekli jsme oba najednou a svět kolem nás se začal točit a houpat. Oba jsme zůstali na posteli a čekali co se bude dít dál. Drželi jsme se postele zuby, nehty ale myslím že to ani nebylo potřeba.  Najednou jsme byli na louce plné květů podruhé zas na nějakém polorozpadlém hradě. Jako bychom padali v nějaké díře času a objevovali se na místech které jsme ještě nikdy neviděli. Najednou jsme se zastavili. Byli jsme v kruhové místnosti. Nikde nic. Jenom my dva. Stáli jsme na zemi. Už jsme ani neměli věci na spaní. Nýbrž oblečení na svatbu.

A: „Co se to děje?“ řekla jsem nechápavě a rozhlížela se kolem sebe.

R: „Proč se ptáš mě?“ řekl Rory.

„Ano správná otázka…proč se ptáš něj?“ řekl hlas za námi. Okamžitě jsem ho poznala. Otočila jsem se a spatřila muže o němž jsem snívala. Na kterého jsem čekala 12 let.

A: „Doktore!!“ zařvala jsem a běžela ho obejmout. Ale však když jsem se ho chtěla dotknout rozplynul se.

D: „Nenene…nesahat…je to jen hologram…i vy jste jen hologram“ řekl chytře a rozhlížel se po okolí.

R: „Tak kde teda jsme?“ řekl nechápavě Rory a přešlapoval na místě.

D: „Přesně tam kde jste byli…pouze spíte…River vám do těch pytlíčků dala speciální bylinu jménem Filoderfit aby vás uspal a vy jste se mohli přesunout sem…ah chytré děvče“ dořekl a narovnal si svého červeného motýlka.

A: „Pořád jsi ale neřekl kde jsme…“

D: „Toto…je milá Pondová…FRENURIE“  začal obcházet kruhovou místnost.

„Místo snů..místo kde se všechny tvoje touhy stanou skutečností…třeba já jsem vždycky chtěl umět řídit motorku a hle“ ukázal na prázdný prosto před sebou. Najednou z ničeho nic sem přijela motorka kterou ovšem nikdo neřídil. Prostě přijela sama z prázdna.  Nechápavě jsem vykulila oči. Věděla jsem co si budu přát. Urputně jsem myslela na tu modrou budku. Doktor nejspíše odhalil mé myšlenky.

D: „Tardis sem přenést nejde“ nervózně  se podíval do země a přešlapoval na místě.

A: „Uvidíme tě ještě někdy?“ koukla jsem na něj a viděla v jeho očích slzy. Najednou se všechno rozplynulo. Jako mlha…

„NE!!“ začla jsem křičet ale to už jsme byli s Rorym u sebe doma. Křičela jsem do polštáře a hlasitě brečela. Tohle jsem v sobě dusila už hodně dlouho…